Traduje se, že Valletta, hlavní město Maltské republiky, je s necelými sedmi tisíci obyvateli městem s největší koncentrací památek na světě. Je maličkou metropolí zapsanou na Seznamu UNESCO a i v jejím případě platí, že co je malé, to je hezké. Pestré a mnohdy dramatické dějiny Malty jsou spjaty s řádem johanitů, kteří opustili Rhodos poté, co byl dobyt tureckým sultánem. Svůj nový domov našli na ostrově věčného slunce, kde se z nich stali maltézští rytíři. Dnes patří mezi nejstarší katolické řády a své poslání pomáhat všem potřebným bez rozdílu naplňují nepřetržitě již déle než devět set let.
Nedobytná pevnost
Samotná Valletta dostala jméno podle velmistra řádu Jeana Parisota de La Valette, jenž si vysnil město, jehož opevnění a způsoby zabezpečení nebudou mít v tehdejším křesťanském světě obdoby. Měl ještě v živé paměti události z Velkého obléhání v roce 1565, kdy velel obraně ostrova před silným nájezdem osmanské armády a pět měsíců trvající obléhání skončilo překvapivým tureckým fiaskem. Malťané si tuto událost již nikdy nechtěli zažít znovu a z Valletty vytvořili dokonalou pevnost, která pozdějším vlivem baroka ještě zkrásněla. Její tvář formovali také Francouzi a Britové. Vliv Velké Británie je tady stále nepřehlédnutelný – jezdí se vlevo, úředním jazykem je vedle maltézštiny angličtina, děti nosí školní uniformy, stojí tu červené telefonní budky i poštovní schránky a na mnoha místech najdete typické anglické pivnice. „Máme povahu Siciliánů, ale chováme se jako Britové,“ říká na vysvětlenou průvodce Stephen s typicky francouzským baretem na hlavě. Valletta se ale neuzavřela v majestátních hradbách své minulosti, je také živým městem, otevřeným současným trendům. To je patrné při pohledu na architektonicky smělou budovu maltského parlamentu z dílny Renza Piana. Ve městě působí inovativní šéfkuchaři, v zapadlých uličkách sídlí trendy bary a kavárny, noční život divoce tepe.
Ztratit se v uličkách
Ulička Old Theatre Street, kde sídlí Manoel Thearte, nejstarší plně funkční divadlo v Evropě, se vine mimo hlavní turistickou tepnu a panuje zde až překvapivý klid. Právě sem je situován prestižní hotel Casa Ellul. Jeho majitelé, bratři Ellulovi dbají na každý detail, od vzoru na prostěradle až po způsob, jakým se ráno podává snídaně. Vše je promyšlené od první nitě do posledního drobečku.
Alternativou ke Casa Ellul v high end stylu je pětihvězdičkový hotel, Rosselli AX Privilege, palác ze 17. století spojený se jménem Pietra Rosselliho, významného zlatníka, filantropa a vallettského rodáka. Hotel má pětadvacet pokojů, z čehož osm jsou luxusní suity a šest z nich nese unikátní designérský rukopis inspirovaný životem Pietra Rosselliho a jeho rodiny.
Gastronomická kometa
Rosselli má ovšem v rukávu další eso, vlastní michelinskou restauraci jménem Under Grain, jejíž kuchyni vládne šéfkuchař Victor Borg. Hvězdu si vydobyl pouhých pár měsíců po otevření podniku. Jeho koncept Borg přirovnává ke krejčovskému řemeslu, jehož dokonalost je postavena na materiálu, invenci a preciznosti střihu. „Když jsme se rozhodli otevřít restauraci, chtěli jsme především vzdát hold ingrediencím, na nichž stojí skvělé jídlo. V době, kdy dochází k automatizaci lidské činnosti, jsme chtěli uctít úžasné schopnosti, jimiž lidská rasa disponuje,“ říká Victor Borg.
Jeho kuchyně odráží historii Malty a je pestrá stejně jako národy, které s ní propojily svůj osud. Italové, Afričané, Britové – chutě těch všech ovlivnily místní gastronomii. Typickým maltským pokrmem je králík, Malťané jsou dokonce největšími konzumenty králičího masa v Evropské unii. Králíka má v oblibě i mistr kuchař Borga. „Vařím ho jednou týdně a každému doporučuji, aby ho alespoň jednou ochutnal,“ říká. Jeho signature dish je ale z jiného světa, jde o pečený čokoládový cheesecake v doprovodu sorbetu z marakuji a majoránky. „Tento dezert, který hosté milují, dělám už dvacet let a recepturu stále vylepšuji,“ říká Victor Borg, jehož vášní je také příprava pasty, masa a rybích jídel.
Zelený bratr Malty
Gozo je oproti Maltě zelenější a čas tu odbíjí pomaleji. Stačí nasednout na trajekt, který vás za dvacet minut převeze na gozitánskou pevninu. Všechny cesty na ostrově vedou do Victorie, jejího hlavního města, pojmenovaného na počest anglické královny Victorie k jejímu 60. výročí nastoupení na trůn. Až do roku 1897 neslo jméno Rabat a Gozitáncům je toto pojmenování stále bližší. Srdcem města je monumentální středověká citadela, ostrované se od nepaměti museli bránit nájezdům barbarů a pevnost jim nabízela bezpečný úkryt. Po velkém obléhání Malty se maltézští rytíři rozhodli zlepšit opevnění citadely, až do roku 1637 platil zákon, že Gozitánci musejí nocovat za jejími hradbami. Když nastaly klidnější časy, troufli si ostrované budovat svět i mimo svou pevnost, a tak se začal rodit život v městečku Rabat.
Věž obrů
Pokud si myslíte, že nejstaršími kamennými stavbami světa jsou egyptské pyramidy, mýlíte se. Tento post drží svatyně Ggantija, která je o 1500 let starší než Stonehenge a najdete ji právě na Gozu. Když před dvěma sty lety obdělával zemědělec pole v nedaleké vesnici Xaghra, narazil na obrovské balvany. V té chvíli ještě nikdo netušil, že se jedná o pozůstatky svatyně staré pět tisíc let. Kdo ji postavil a k jakému účelu stavba sloužila jsou otázky, na něž archeologové dodnes nenašli odpovědi. Legenda praví, že stavitelkou byla obryně Sansuna, která kameny přenášela z jihu ostrova na své hlavě. Jestliže se budeme držet faktů, historici se domnívají, že stavitelé svatyně složené ze dvou megalitických chrámů přišli na Gozo z nedaleké Sicílie a chrámy jim sloužily k uctívání Matky Země.
Uctívání Matky Země je nepochybně důstojná činnost, zábavnější je ovšem uctívání moře a jeho darů v rodinné restauraci Tmun v přístavu Mġarr, který je největší rybářskou vesnicí na Gozu. Koncept oblíbeného podniku je postaven na rybách a mořských plodech. Sami si tady můžete vybrat rybí úlovek a talentovaný kuchař Paul, syn majitelů, vám ho s láskou připraví. Obzvlášť vyhlášenou delikatesou jsou v Tmun mořští ježci.
