Titul vaší aktuální výstavy Vykladači světa čtu jako ironický komentář ke světu přehlcenému vjemy a podněty, v němž se neustále vynořují samozvaní vykladači, kteří slibují utřídit a interpretovat všudypřítomný přetlak informací…
DB: Samozřejmě že to je ironie. Jakmile se k něčemu vyjadřuješ, automaticky se snažíš vykládat a třídit věci kolem sebe. Jakýkoli pokus o popis reality je popisem světa, jak ho subjektivně vnímáš ty. Každý umělec je tak vlastně vykladačem světa. Nabízí svoji optiku, kterou se na svět dívá a přes kterou se pokouší věci pochopit.
Dvě patra galerie jste zaplnili stovkami kreseb, které se z papíru přelévají na zdi. Jsou tu starší věci, objekty, video. Dominantním pocitem je vizuální hluk, který se valí z výstavních sálů…
DB: Tato výstava je takový horizontální kobercový nálet. Zorientovat se jenom v tom, čemu věnovat pozornost a čemu ne, je docela složitý úkol. Zmnožením mnoha konkrétních detailů chceme na výstavě vytvořit jedno dílo, které je ve finále spíš abstraktní.
Divák tu taky nenajde doprovodný kurátorský text, který mu obvykle nabízí nějaké interpretační návody…
DB: Chtěli jsme, aby i text k výstavě hrál trochu jinou roli než obvykle. Aby to nebyl souvislý text, který si přečteš, a řekneš aha, aha, takhle to mám chápat… Ale aby návštěvník tím textem procházel v průběhu výstavy a snažil se zorientovat v něčem, co se těžko uchopuje. Zaujala nás knížka Nespavost filozofa Václava Janoščíka, která nakusuje mnoho témat, co nás taky zajímají, a navíc způsobem, který je nám blízký jakousi útržkovitostí. Je sestavená z poznámek, jaké si člověk obvykle dělá mimochodem. Proto jsme Václava poprosili, aby napsal poznámky, které ho k výstavě napadaly, a zároveň jsme použili i úryvky z té Nespavosti. A tyhle texty jsme včlenili přímo do výstavy. Další text, s kterým jsme na výstavě pracovali, je od hudebního publicisty Karla Veselého. Ten nám napsal text o ADHD do stejnojmenné knížky a část z něj je ve vystaveném videu, které je samo hodně stroboskopické a těkavé, ale taky nabízí návod, jak číst nejen tu výstavu.
Kolážovité nástěnky, v kterých dokážete pojmout široce rozptýlenou tematiku, se vaší společnou tvorbou prolínají od začátku. Vaši první výstavu Není to to, co by to mohlo být v pražské Galerii NoD v roce 2006 jste otevřeli s prázdnou zdí, na kterou jste pak každý den přidávali nástěnné malby, vždy inspirované aktuálními zprávami v médiích. Na konci byly stěny pokryté obrazy a na dernisáži jste je všechny zatřeli bílou. Tady, ve Ville Pellé, to bude naopak. Postupně budete zaplňovat výstavu věcmi až osmnácti přizvaných umělců…
DB: Jejich díla budeme používat jako komentáře nebo reference k vlastní práci a vlastním tématům.
JF: Výběr přizvaných je naprosto nesourodý. Jako když si v počítači vytvoříš složku „oblíbené“ a postupně do ní přihazuješ všechno, co tě zaujme. Vedle našich kamarádů jsou tam i lidi, s kterými jsme se nikdy předtím neviděli, ale chtěli jsme je navštívit. S každým jsme se potkali a popsali, o co nám jde, a společně něco vybrali. Třeba David Fesl nám nabídl objekty, které jsou zároveň lavičky a dají se použít jako galerijní mobiliář, od Aleny Kotzmannové chceme použít sérii jejích fotografií, bot a kabelek, které podléhají módním vlnám, a tak na jednom místě budem každý týden tu fotku vyměnovat jako ve výloze, Martin Kyrych nám půjčil své ručně kreslené knihy, které samy působí jako obsesivní pokus o popis světa a tak podobně…
DB: Každý týden budeme do galerie chodit a vyměňovat, proměňovat tu expozici, takže za ty necelé tři měsíce bude výstava každý týden vypadat jinak.
Takže jediný, kdo ji pojme komplexně, budete vy?
DB: A paní na pokladně.
JF: Bavilo nás vědomí, že výstavu nemůžeš uchopit jedním nádechem. Že ji zkrátka nepozřeš a musíš se vrátit víckrát. Líbilo se nám přenést pocit přehlcenosti vzněty a podněty i do formální podoby výstavy. Ta se bude neustále pohybovat. Je to vlastně tekutá, živá socha. Pro nás je to hrozně důležitý moment.
DB: V boxu nebo MMA máš po tří nebo pětiminutovém kole krátký oddechový čas, minutovou pauzu. Máš jen chvíli zorientovat se, co se stalo, kdo vyhrává, co máš dělat v dalším kole, jestli máš změnit taktiku… A u toho musíš hodně dýchat. Výstavy vnímám jako takové pauzy mezi koly, kde se snažíš zorientovat, i když máš úl v hlavě a žádný odstup od reality. Nebo třeba tuhle výstavu jde vnímat jako takovou prostorovou nástěnku, podobnou, jakou si dělají detektivové na začátku případu, kde sbírají všechny stopy a snaží se v tom vyznat.
JF: Mně se hrozně líbí energie, kterou jsme do toho dali. Jeden rok jsme si Davidem sami naordinovali, že budeme mít míň výstav a budeme víc pracovat v ateliéru. To je důležitý, abys mohl jen tak zkoušet bez toho, že to bude někde vystavené, udělali jsme spoustu věcí. Ale ztratili jsme citlivost a energii ve vystavování. Chci, aby naše výstavy měly energii, jako když paříme, přestože to nemusí dopadnout dobře.
Je soudobý kolotoč točící se zběsilým tempem pro vás osobně spíš inspiračním impulzem, nebo zdrojem frustrace? Nacházíte cestu, jak chaos světa kolem uspořádat do celku, který by vám osobně dával nějaký smysl?
JF: Přehlcenost je pro mě zdrojem materiálu. Baví mě dělat věci, kde se jednotlivé vrstvy jako kulisy skládají za sebe a ty je pak jako forenzní vyšetřovatel objevuješ a odkrýváš. Je to takový řízený zmatek.
DB: Nabídnout divákovi víc podnětů, než je schopen vnímat, je mi blízké a radši se na nějakou výstavu vrátím, než se v půlce začnu nudit. Je těžké udělat jen nějaké gesto, které není prázdné, protože musíš být úplně přesný. Zkoušeli jsme to třeba na výstavě Penetrace, kde jsme šrafovali na zeď 24 hodin v kuse a pojmenovali to 86 400 vteřin, takže na konci zbyl takový velký černý mrak na zdi, nic víc. Ale věřím, že ta energie v tom byla něčím podobná jako třeba na této výstavě.
Jen pár dnů po zahájení výstavy se všechny galerie zavřely kvůli globální pandemii koronaviru a veřejný život se přesunul do domácí karantény. Ten hlučný divoce běžící stroj se zmáčknutím tlačítka ze dne na den vypnul. Jak to vnímáte?
DB: Nechci, aby to znělo cynicky, ale já to celkem vítám. Jasně že jde o zdraví a spoustě lidí to způsobí ekonomický problémy, nám asi taky, štve mě, že ruším všechny domluvený akce, cesty do zahraničí, čtení, výstava je zavřená atd. Ale mám pocit, že tenhle globální restart je v něčem milosrdenství, šance: If you can’t go outside, go inside… Víš, co myslím. Mám extra čas promýšlet si věci jinak. Vyhovuje mi, že se najednou setřel rozdíl mezi dny, děti nechodí do školy, nevím, jestli je pondělí, nebo čtvrtek, čas zmizel, je to taková dlouhá přítomnost. Pořád něco dělám, ale je to jiný. Určitě ale záleží, jak to celé bude trvat dlouho a co to bude postupně přinášet, možná mě to začne brzy ukrutně štvát, ale zatím si to užívám. S Jirkou jsme začali novou sérii kreseb, které si chceme vždy jednou za týden prohodit a dokreslit, číslujeme kresby podle dnů karantény, uvidíme, co z toho poleze…
S prvkem vrstvení jste pracovali i u site specific instalace, kterou jste loni realizovali na zámku v Krásném Dvoře. Můžete ji přiblížit?
JF: Šlo o vytvoření abstraktních fragmentů z reálné kresby. Tyto fragmenty návštěvník vnímal jako abstraktní sochařské objekty v prostoru zahrady zámku. Ovšem jejich řazení mu mohlo napovědět, že pokud se postaví do jednoho místa a z jistého úhlu se podívá skrz kukátko, uvidí kresbu v celku a pochopí tu hru s viděným a neviděným. Navíc kresba vycházela z jedné dobové grafiky, která se nacházela v expozici. Nešlo tedy o kulisy, ale o jakousi hru s kresbou a s její možností ji převést do sochy či instalace. Bavila mě ta představa, že divák, který se uspokojí jen s tím, že jde o abstraktní sochy, nemusí nutně pochopit to konečné spojení a zůstane jen u toho, co ho na tom zaujalo. Že si na tom každý najde, co chce vidět.
Tato práce vypovídala hodně o schopnosti vnímání. Je v době přehlcené obrazy extra důležité umět se správně dívat, dokázat si vybírat, na co se díváme, a očišťovat naši pozornost od vizuálního odpadu?
DB: Umět se dívat je základ. Vědomě si vybírat, na co zaostřit a co vnímat, je podle mě důležitá dovednost, kterou je dobré pěstovat. A umění může podpořit tu citlivost, jak se na věci dívat a čemu věnovat pozornost.
Když jsem loni s vámi natáčela dokument do televizního cyklu Průvodce výtvarným uměním, Jirka se opakovaně vracel k tomu, že potřebuje být v životě i v práci neustále atakován podněty z okolí. V ateliéru máte stále puštěnou televizi… Zkrátka tou roztěkaností a nesoustředěností nejspíš sami trpíte, ne?
DB: Asi jsi to dobře popsala s tím rozporem, že na jedné straně nám vyhovuje jistý zápřah a na druhé straně nás to vysiluje. Nejspíš usilujeme o to najít moment, když se v tom cítíme šťastně a spokojeně. Že se neizoluješ, ale jsi schopný to nějak vstřebávat, vnímat a zpracovávat. Ale jsou to asi jen takové okamžiky, kdy se to daří, nějakého trvalého stavu asi nejde vůbec dosáhnout. Je to spíš neustálý proces zkoušení a selhávání.
Vaše spolupráce trvá už patnáct let. To je opravdu dlouho.
DB: Spolupráce ve dvojici má jinou turbulenci, než když člověk dělá sám. Osobně mám rád momenty, kdy se začneme hecovat, kdy fungujeme spíš jako kapela.
JF: Když nejsi v ateliéru, připadám si jako u harfy.
DB: A spolu jsme spíš Pet Shop Boys. Tuhle energii, když objevíš, tak si to chceš udržet.
Trávíte spolu hodně času? Jak vaše tvůrčí i přátelská aliance funguje v běžném pracovním provozu?
DB: Středu máme vyhrazenou jako den, kdy jsme oba v ateliéru. Na to se vždy vysloveně těším.
JF: Jinak děláme doma. Já něco nakreslím a pak to přinesu, nebo David udělá kresbu a vyměníme si je. Ve středu jsme ale celý den v ateliéru, bavíme se o práci. K tomu do sebe pumpuješ klipy, internet, kreslíš, jsi roztěkaný, ale zároveň to do sebe všechno nasáváš. A přestože to k sobě často nepasuje, stejně to tam nějak tlačíš.
DB: Tady to vzájemné hraní může být spouštěčem řady věcí. Fakt, že děláme ve dvojici, je prostě permanentní dialog. Často vedený na papíře a nikdy předem nevíme, jak to dopadne. Neděláme v tichu, ale povídáme si, takže to není tak, že chceš něco říct, ale že se s tím druhým bavíš a při tom si ujasňuješ řadu věcí. To je vlastně rozdíl mezi činností a výsledkem. My se věnujeme činnosti – kreslení a kresba je často jen vedlejší produkt.
Jak váš kresební dialog vypadá v praxi?
JF: Třeba něco kreslím a pak s odstupem vidím, že to stále něco postrádá. A David do toho vstoupí tak razantně, že okamžitě vidím, že bych to tam sice sám nedal, ale právě tím to pro mě uvolní.
DB: Není to racionální proces, kdy si předem pojmenuješ, co děláš, a pak své ideje naplňuješ. Tohle je takový ADHD surrealismus. Nutně se skládá z fragmentů a rozhodně je to spíš intuitivní než konceptuální přístup.
ADHD surrealismus mi zní jako dost výstižná nálepka…
DB: Dadaismus a surrealismus jsou nám blízké otevřeností a hravostí. Ten proces tvorby je často důležitější než výsledky. Nepotřebuji, aby mi umělec vysvětloval, co sledoval záznamem svého snu, záznam samotný je pro mě až dost. Člověk často předpokládá, že věci jsou založeny na faktech, analýze, úvaze. Podle mě se to neděje. Některé skutečnosti se odehrávají na jiné frekvenci a třeba kresba mluví svým vlastním jazykem, který je těžké, možná až nemožné bezezbytku analyzovat, vysvětlovat a verbalizovat. Bavit se o kresbách je pro mě divná disciplína. Je to jako tancovat o architektuře. Takže už ti k tomu nic neřeknu.
Obvyklá forma rozhovoru spoléhá na slova. Ale třeba byste mohli odpovídat jazykem kresby, který natolik nezplošťuje, co jste chtěli vyjádřit…
JF: To se mi hodně líbí!
DB: Ulrich Obrist dělal rozhovor s Hansem Peterem Feldmannem, kdy mu Feldmann na otázky odpovídal fotkou. Příští rozhovor budeme odpovídat jen kresbami.
Oba prý kreslíte posledních pět let denně. Je kreslení prostředek, bez kterého se nemůžete obejít?
DB: Jistě, je to autoterapie, i když nic kloudného ten den neudělám, jednu kresbu vždycky zvládnu. I když se někdy nepovede, jde mi i o udržení určitého rytmu.
JF: Je to potřeba něco denně udělat. A to něco je většinou ta kresba. U mě jde o permanentní potřebu. Pokud někdy vynechám, pak zneklidním a přestanu mít tu drzost v ruce a v hlavě. Jde o to si u toho trochu uspořádat věci v hlavě. Díky tomu pak vznikají nápady, co říkám Davidovi. Takové sny při plném vědomí. Někdy i automatismus přinese něco nečekaného a nového. Na to se těším, kdy se zase trochu v mé kresbě něco posune. Třeba jen o krůček, ale ty krůčky jsou pak důležité pro ten celek, třeba na výstavě.
V určité etapě své práce jste intenzivně pracovali s tématem náhody.
DB: Náhodou jsme se bavili dost dlouhou dobu. Jakýkoli pohyb můžeš převést do kresby a v ní ho pak zafixovat. Vymýšleli jsme akce, kdy jsme ten pohyb nemohli kontrolovat a jen jsme jako takoví režiséři sledovali krásu, která řízenou náhodou vzniká. Kreslili jsme stromem ve větru, bagrem nebo třeba lodí na moři, k ní jsme přidělali tykadlo s pastelem a na břeh dali stojan s plátnem a sledovali, jak vzniká kresba, ale co to vlastně kreslilo? Tykadlo? Loď? Moře? Gravitace? To nevím. Realizovali jsme asi 25 akcí.
JF: U jedné z nich jsme k boxovacímu pytli připevnili tužku a pod pytel umístili disk. Hledali jsme perfektní estetickou linku, zkoušeli různé počty úderů. Nejsilnější byl nakonec disk, který zůstal pod pytlem celý rok. To byl typ kresby, který bychom vědomě nikdy neudělali.
Je to pro vás uzavřené téma?
DB: Kdepak. My nic neukončujme. Kresby nedokončujeme, myšlenky většinou nemají konec. To jsi si asi všimla.
JF: Když sleduju bloky kreseb, s kterými jsme hodně pracovali na této poslední výstavě, všímám si, že naše nové i staré kresby mají některé společné motivy: navazování, provazovaní, vrstvení…
Spolu s hrou, o které jste už před chvílí mluvili, je humor nejspíš nejčastěji skloňovaným termínem v souvislosti s vaší tvorbou. Ztotožňujete se s tím?
JF: Mně třeba fascinují karikatury, zejména ty dobové z 19. století. Mám jich obrovskou složku a groteskní motivy sám často používám. Mám pocit, že to je metafora mého vnímání světa.
DB: Asi jsme s tím nějak spojovaní, pro mě je humor v tvorbě důležitý, ale jen jako jedna z vrstev. Mám rád umění, které v sobě humor obsahuje nebo s ním nějak pracuje, ale nekončí to jen tím vtipem, ale využije ho jako zkratku k něčemu jinému.
Široká veřejnost si vás asi hodně spojuje s knihami. Jaký máte vlastně vztah k ilustraci?
DB: Z ilustrací mě nejvíc baví autorské knížky a ty pro mě nejsou zase tak vzdálené od volné tvorby. Akorát pracují s médiem knihy místo výstavy. A často ani nejde o ilustrace, protože vznikají společně s nějakým textem nebo ten text nakonec ilustruje ty kresby. Ale občas dělám i ilustrace do knížek, ke kterým jsem přizván jako ilustrátor.
JF: Pracuje se mi mnohem lépe na něčem, co si můžu od A až do Z sám kontrolovat. Měnit a upravovat bez toho, aniž by mi někdo stál za zády a říkal, že ta ilustrace je moc smutná, anebo jiné podobné blbosti. V poslední době volím i formu komiksu. Ta mě teď naplňuje asi nejvíc. Dává mi možnost být takovým režisérem a vytvořit si svůj film, bez toho, aniž bych potřeboval miliony.
V posledních měsících jste oba vydali autorské knihy, David encyklopedii A jako Antarktida a Jirka generační komiks s autobiografickými prvky Singl. Můžete k nim říct něco víc?
DB: To je přesně ten případ, kdy jsem si pro sebe vytvořil nějaký rámec, v tomto případě Antarktidu, kontinent, který mě upřímně fascinuje. A skrze ni jako modelový příklad zkoumal spoustu jiných věcí, jako například, co je daleko co je blízko, co je velké a malé, nebo co určuje náš pohled na věci kolem a jestli se rychleji mění svět, nebo náš pohled na něj. Měl jsem od nakladatele úplně volné ruce, a to mi vyhovovalo.
JF: Můj Singl je příběh třicátníka, který hledá ideální partnerku a přitom prochází bolestným obdobím plným pití, svádění holek, večírků a návštěv fotbalu. Je to autobiografické jen zčásti, zajímal mě fenomén singles a vše okolo – od veselých mejdanů po smutné sezení doma.
Na knížkách obvykle pracujete samostatně. Držíte si v tomto od sebe odstup, anebo je také spolu probíráte?
DB: Pro mě je to ideální prostor pro sólové projekty, ale nakonec se o tom stejně často spolu bavíme nebo si do toho občas zasáhneme. Třeba Jirka mi do knížky o Antarktidě udělal komiks o mořské nemoci, protože ji na rozdíl ode mě zažil. To je třeba ideální příklad. Nemáme tu hranici nějak přesně definovanou ani úkoly přesně rozdělené. A myslím, že nám to tak celkem oběma vyhovuje.
JF: Souhlas. Máme rádi, když ta hranice není definovaná.
Připravila: Bibiana Beňová
Foto: Ondřej Pýcha a archiv Jiřího Franty a Davida Böhma
