Na pozici šéfa Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jste nastoupil v prosinci 2020. Váš předchůdce rezignoval kvůli podezření z korupce, a vy jste tak celkem logicky prohlásil, že chcete pracovat na obnovení důvěryhodnosti úřadu a jeho větší otevřenosti veřejnosti i médiím. Můžete už teď, po necelém roce, zhodnotit, jak se vám to daří?
Když jsem úřad loni v prosinci přebíral, byl zavřený za takovou železnou bránou a s veřejností příliš nekomunikoval. Věděl jsem, že musíme začít komunikovat s odbornou veřejností, médii i neziskovým sektorem, takže hned po mém nástupu jsme hlavně pro odbornou veřejnost zavedli takzvané Metodické dny. Jsou to vlastně platformy, kam hlavně zadavatelé veřejných zakázek můžou dopředu poslat dotazy, a podle toho se pak volí téma, o kterém se hovoří. Za těch deset měsíců, co jsem v úřadu, prošlo Metodickými dny už přes tisíc dotazů od různých zadavatelů. Dobrou odezvu to má zejména u obcí a měst, které třeba nemají tak velký aparát na zajišťování administrativy ohledně veřejných zakázek. Širokou veřejnost se snažíme co nejvíce informovat na našich webových stránkách, prostřednictvím tiskových zpráv, tiskových konferencí a podobně.
Musel jste vyvětrat i nějakou zatuchlinu, aby se úřad více otevíral a byl transparentnější?
Hned po mém nástupu jsem obměnil všechny rozkladové komise – pochopitelně podle předem stanovených kritérií, které by osoby v takových komisích měly splňovat, jako právnické nebo ekonomické vzdělání, deset let praxe, bezúhonnost, politická neangažovanost… Myslím, že k otevřenosti přispělo i to, že jsem k tomu přizval stavovské organizace, jako Českou advokátní komoru, Notářskou komoru, právnické fakulty vysokých škol, neziskové organizace jako Transparency International nebo Rekonstrukci státu. Z obdržených kandidatur pak byly poskládány rozkladové komise, o kterých si myslím, že fungují opravdu dobře.
Vy jste ale vyměnil i dva místopředsedy…
Ano, k výměně části vedení úřadu muselo také dojít, já jsem vyměnil dva místopředsedy, ale nahradil jsem je osobami zevnitř úřadu. Obě tady působily víc než patnáct let a mají dobré renomé jak u odborné veřejnosti, tak v akademické sféře.
Ještě se pojďme vrátit ke spolupráci s neziskovými organizacemi. Vy už jste zmínil, že jste je oslovil hned při sestavování rozkladových komisí. To je ale celkem jednorázová věc. Máte v plánu s protikorupčními neziskovkami spolupracovat dlouhodobě?
Oslovené neziskovky vybraly do každé komise kvalitní zástupce, kteří v nich nakonec i sedí. Pro někoho možná trochu překvapivě to nejsou zástupci samotných neziskovek, ale opravdu odborníci na danou problematiku: ať už v oblasti veřejného zadávání, nebo práva na přístup k informacím. Zmíním třeba pana Kužílka, kterého navrhl právě neziskový sektor a který se dlouhodobě věnuje například zákonu 106 o svobodném přístupu k informacím. Tam je tedy odborný přínos neoddiskutovatelný a vlastně dlouhodobý, protože sestavení komise je jedna věc, ale druhá je pak to, že komise dlouhodobě pracuje. Úřad pochopitelně čelí i mnoha pověstem, které se o něm nesou nebo nesly, a diskuze s neziskovkami je může pomáhat vyvracet. Nicméně já jsem od neziskových organizací žádnou významnou kritiku nezaznamenal – nevím, jestli je to tím, že jsem po nástupu dostal nějakou dobu hájení, nebo jestli zkrátka obměnou vedení nastala nová etapa, která nevzbuzuje kontroverze.
Vy jste léta pracoval v legislativní radě vlády. Podílel jste se na tvorbě zákonů, mnohé nesou váš rukopis. Z takové pozice máte vlastně přímý vliv na životy lidí. Nechybí vám to?
Legislativa je zvláštní řemeslo. Je to něco na půli cesty mezi právničinou a uměním, protože každý zákon vlastně vzniká na čistém papíře. Někdy se samozřejmě můžete inspirovat v zahraničí nebo někde v minulosti, ale to je spíš výjimka. Legislativa je strašně kreativní práce. Takže ano, částečně mi to chybí, ale některé legislativní úkoly jsme si dali i do našeho vnitřního plánu tady na ÚOHS. Ve spolupráci s ministerstvem průmyslu a obchodu a ministerstvem zemědělství jsme připravili zákon o významné tržní síle, kde jsme se my jako úřad zhostili samotného sepsání zákona. Takže legislativní práce se z mého života úplně nevytratila.
Pro drtivou většinu lidí jsou částky, nad kterými máte dohled, úplně mimo jejich fantazii. Cítíte se teď víc pod tlakem než dříve? Máte třeba pocit, že tuhle práci lze kvůli všem tlakům, třeba i korupčním, vykonávat jen nějakou omezenou dobu, aby si člověk zachoval mentální zdraví a čistý štít?
Tohle je možná jedna z těch představ, které mají lidé z vnějšku. Samozřejmě jsme pod tlakem, ale rozhodování v úřadu má několik vrstev kontroly – máme svůj vlastní kontrolní systém, ať už se budeme bavit o oblasti hospodářské soutěže, nebo veřejných zakázek. V prvním stupni rozhoduje vždy úřad, nicméně u řady kauz probíhají řekněme kolegiální rozpravy – ředitelů odborů a podobně. Některými rozhodnutími nastavujeme i trendy do budoucna, nerozhodujeme pořád typově stejné věci, že bychom to mohli sekat jako Baťa cvičky, takže konzultace a kontrola jsou zkrátka nutné. Ve druhém stupni rozhoduje předseda na základě rozkladových komisí. A v koncepci, se kterou jsem šel do výběrového řízení, jsem napsal, že pokud bych se v nějakém názoru odchyloval od názoru rozkladových komisí, tak to bude v rozhodnutí vždy výslovně uvedeno, včetně důvodů, proč se od doporučení komise odchyluji. Protokol i spisový materiál pak mají k dispozici soudy a je na nich, aby rozhodly. Navíc i v Evropě máme stejná pravidla pro rozhodování, pro nás je důležitá judikatura soudního dvora Evropské unie, trendy, které nastavuje Evropská komise… Zkrátka těch kontrolních mechanismů je tolik, že bych řekl, že ustát nějaký tlak není až tak obtížné.
Máte pocit, že musíte vynakládat hodně energie na to, abyste veřejnosti vysvětlovali, co úřad je a co není? Setkal jste se třeba s tím, že vás veřejnost vnímala úplně pomýleně?
A víte, že vlastně nevím? Neřekl bych, že narážíme na nějaký opakující se omyl, jak nás veřejnost vnímá nebo nevnímá. Každopádně je to tak, že se s námi zpravidla nechce setkat. A ten, kdo se s námi setká, se tím nechlubí, že je třeba vyšetřován pro kartel. Jestli má někdo nějaké pomýlené vnímání našeho úřadu, je to spíše tím, že nejsme zrovna instituce, která by byla předmětem každodenních hovorů.
Změnila se nějak vaše práce vlivem všech těžkostí, které přinesla pandemie nemoci covid-19?
Určitě ano. V praktické rovině šlo třeba o výjezdy na prohlídky k zadavatelům, kde existuje podezření na porušení pravidel hospodářské soutěže. Když byly v době lockdownu všechny firmy zavřené, úřad logicky nikam nevyjížděl, počet místních šetření se snížil. Ale celá tahle komplikovaná situace přinesla i odborné otázky, stalo se třeba to, že úřad musel snižovat původně uloženou pokutu, protože daný soutěžitel zaznamenal během covidu takový propad, že by pro něj původní pokuta byla naprosto likvidační. To je příklad z oblasti hospodářské soutěže. V oblasti zakázek je zase velmi znát zvyšování cen stavebního materiálu, takže se stává, že se na nás obracejí i zadavatelé, abychom k tomu zaujali nějaké stanovisko. My ale nejsme metodickým orgánem v zakázkách, to je ministerstvo pro místní rozvoj. Nicméně ta situace byla a je pro zadavatele náročná, takže úřad nakonec právě ve spolupráci s MMR vydal stanovisko, co zadavatel v rámci zákona může dělat, pokud dodavatel navyšuje cenu vysoutěžené zakázky vlivem zdražování stavebních materiálů. Zkrátka i našemu úřadu i dalším soutěžním úřadům jinde v Evropě covid přinesl nové výzvy.
Dokážete odhadnout, jaké výzvy vám přinese blízká budoucnost? Doufejme, že lockdowny se nám už vyhnou, ale žádný závratný hospodářský růst se asi čekat nedá. Jaký vliv to podle vás bude mít na ÚOHS?
Když je konjuktura, je daleko méně pravděpodobné, že někdo bude uzavírat kartely, dělat nějaké brutální vertikální dohody o cenách a podobně. Zatímco když čelíme stagnaci nebo recesi, trh se zužuje a jsou daleko větší tendence dělat protisoutěžní dohody. To jsou informace, které máme i od kolegů z jiných zemí. To samé platí pro veřejné zakázky: když se soutěží o menší množství prostředků, dodavatelé mají tendence uzavírat tzv. bid riggingové dohody, dávají si krycí nabídky, rozdělují si trh, střídají se podle určitých vzorců… Čili nemusím si nechat věštit z kávové sedliny, abych věděl, že nám práce jistě přibude.
Pojďme se teď malinko podívat na Brno. Váš úřad tam má hlavní sídlo. Je to podle vás dobře?
Rozhodně. Podle mě úřadu jeho lokace prospívá, my musíme být nezávislí na exekutivě i zákonodárné moci a Brno vás odizoluje od neúměrné komunikace třeba s vládou. Přece jen, když něco sídlí v Brně, tak se tam každý nepožene, aby si zajel na úřad.
A pražská pobočka? Nestačí jednoduše vyrazit do Bubenče a zahltit vás neúměrnou komunikací tady?
Tady v Praze sedí primárně kolegové z veřejné podpory, což se hodilo zejména v době covidu, protože úřad má zároveň tu roli, že je komunikačním bodem mezi Českou republikou a Evropskou komisí při schvalování veřejných podpor – to byly všechny ty programy jako Antivirus, Covid-nájemné a další – a poskytovateli těchto dotačních programů jsou zase ministerstva. Tady nesedí ani karetlisti, ani zakázkáři, pro ty je opravdu lepší být v Brně.
V Brně sídlí i další významné instituce. Je tam Nejvyšší správní soud, Kancelář veřejného ochránce práv, univerzita… Spolupracujete s nimi nějak?
My jsme velmi intenzivní spolupráci navázali s institucí, kterou jste nezmínila a která je pro nás velmi podstatná, a to je Nejvyšší státní zastupitelství. Velká část naší spolupráce souvisí s edukací státních zástupců i policie o tom, co je vlastně porušení hospodářské soutěže, aby uměli poznat, co je ten případ, který oni sice nemůžou odstíhat podle trestního zákoníku, ale my ho můžeme odstíhat podle zákona o ochraně hospodářské soutěže.
V čem je ten rozdíl?
V tom, že v trestním řízení se musí prokazovat subjektivní stránka trestného činu, kdežto my podle zákona o ochraně hospodářské soutěže a podle evropských pravidel subjektivní stránku přestupku prokazovat nemusíme. To je velmi podstatný moment. Někdy se bohužel může stát i to, že orgány činné v trestním řízení zastaví dané trestní stíhání, čímž pak vytvoří překážku i pro nás – protože jestli bylo jednou rozhodnuto, že se nic nestalo, úřad už účastníky řízení nemůže potrestat. Čili tu spolupráci se snažíme vést hlavně tímhle edukačním směrem.
A co univerzita? Ta pro vás bude určitě také zajímavým partnerem.
Samozřejmě. Jako svoje zaměstnance si úřad prioritně takzvaně stahuje absolventy Masarykovy univerzity, my jsme vytvořili i řadu stáží pro lidi, kteří by po škole chtěli pracovat na ÚOHS, aby si práci tady mohli osahat. A pro mě jako právníka je i zajímavé sledovat, jak se liší myšlení absolventů pražské a brněnské právnické fakulty. Na škole se vždycky učilo, že brněnská práva jsou taková hodně normativistická, a opravdu teď můžu říct, že v některých oblastech interpretace práva je mezi Brnem a absolventy z jiných měst vidět rozdíl v myšlení.
Vy sám jste vystudoval v Praze, předpokládám, že tady i žijete. Donutilo vás vaše angažmá v čele ÚOHS přestěhovat se do Brna? Jaký je váš osobní vztah k Brnu?
Já původně nejsem z Prahy, tady jsem zakotvil až po studiích. Jsem z města, které není ani v Čechách, ani na Moravě… jsem z Jihlavy, a než vznikly kraje jako územněsprávní celky, tak Jihlava patřila spíše k jižní Moravě. Brno mi tedy není nijak cizí, spíš naopak k němu mám trochu sentimentální vztah: třeba už jen počet univerzit, které v něm jsou, počet studentů, kteří v Brně žijí, z něj dělají mladé město. Líbí se mi jeho mladistvý náboj, třeba když se rozhlédnete po architektuře, vzniká tam řada zajímavých a odvážných projektů. Praha je v něčem daleko svázanější a hektická. Nicméně nadobro jsem se do Brna nepřestěhoval, i když tam mám byt a trávím tam převážnou část pracovního týdne. Prahu ale ze svého života taky nemůžu vypustit, a když tu mám pracovní povinnosti, tak je koncentruji většinou do jednoho dne.
Když máte tak vřelý vztah k Brnu, znáte o něm nějaký vtip?
Znám. Víte, co znamená Brno pozpátku? Taky nic.
Medailonek
Doc. JUDr. PhDr. Petr Mlsna, Ph.D. je od 1. prosince 2020 předsedou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Od roku 2003 zastával řadu funkcí na Úřadu vlády a v Legislativní radě vlády. Na přelomu let 2012 a 2013 byl ministrem bez portfeje a předsedou Legislativní rady vlády. Následně působil jako náměstek na ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy. Od roku 2015 až do jmenování předsedou ÚOHS řídil z pozice náměstka sekci legislativy, státní správy a územní samosprávy na ministerstvu vnitra.
