Moravští architekti byli v průběhu třicátých let velmi aktivní a v celém regionu tehdy vznikala řada zajímavých projektů, které na regionální úrovni zpracovávaly důležité mezinárodní podněty. Oblast kolem Zlína je v tomto smyslu obzvláště zajímavá. Zatímco jsme vám v minulém čísle přinesli článek o organicky koncipované vile Bazika v Bystřici pod Hostýnem, tentokrát se vydáme do Kojetína nedaleko Kroměříže, který nedávno vydal unikátní dílo pozdního funkcionalismu třicátých let.
„Dům byl ve své době a lokalitě mimořádný úrovní provedení i stavebními náklady. Lze z něj vnímat snahu začínajícího architekta a stavitele chopit se příležitosti ukázat svou kreativitu a kvality svým budoucím klientům. Dům sloužil v nezměněné a autentické podobě svému účelu následně téměř osmdesát let! Jeho současný stav volá po citlivé renovaci zachovávající jeho výjimečného ducha. Hledáme osvíceného investora, který zachová genia a vdechne domu nový život do dalších let,“ píše se v inzerátu realitní společnosti Remax, která objekt aktuálně nabízí k prodeji na svém webu.
Nájemní dvougenerační vila byla v Kojetíně postavena v roce 1938 pro potřeby rodiny Františka a Františky Ludvíkových. Jedná se o třípodlažní řadový dům se sedlovou střechou a půdou, který citlivě zapadá do okolní zástavby a na první pohled nevykazuje nikterak výrazné výtvarné prvky. Stojí na náměstí Republiky, které vzniklo nedaleko nádraží právě ve třicátých letech, s centrální parkovou úpravou. Lokalita připomíná koncepci zahradního města. Uprostřed parku se dnes nachází socha Tomáše Garrigua Masaryka, naproti samotnému domu pak též funkcionalisticky působící bývalá sokolovna, ve které je dnes kulturní dům.
Dvougenerační vila manželů Ludvíkových je zcela zapomenutým nebo spíše nikdy zcela nereflektovaným dílem tehdy mladého kojetínského architekta a stavitele Bohumíra Novotného. Jeho tvorba a životní osudy jsou pro nás zatím záhadou a jistě stojí za další bádání v archivech. V Kojetíně však na sto devadesáti devíti metrech čtverečních vytvořil intimní, a přesto prostorově velkorysý obytný program, ve kterém se spojují různé inspirace a výchozí zdroje. Pan Ludvík byl ředitelem místní školy a architekt tehdy chodil s jeho dcerou. Proto se ho rozhodl k projektu přizvat a rovnou mu dát možnost navrhnout si bydlení i pro sebe. V druhém bytě totiž měl původně žít mladý pár architekta Novotného a dcery manželů Ludvíkových. Došlo však k rozchodu a architekt nakonec ve vile nikdy nežil.
Dům je na rozdíl od ostatních staveb umístěn na parcele pod úrovní ulice a vytváří tak zajímavě koncipovaný vstup s předzahrádkou a několika málo schody, které směřují ke vstupu do domu. Uliční fasádě domu dominuje přísný geometrický rastr velkého rizalitu členěného rozměrnými okenními otvory různých velikostí a charakteru. Zatímco na stranách fasády se nacházejí klasická velká pásová okna, středová osa domu je zvýrazněna dalšími velkými plochami prosklení. Ve druhém podlaží to jsou dva vertikální okenní otvory v subtilních kovových rámech, za nimiž se nachází prosklené zimní interiérové skleníky, třetímu podlaží dominuje velká transparentní zeď vyplněná skleněnými cihlami, která prosvětluje koupelny. Nad horní hranou fasády se nachází lehce převislá sedlová střecha spočívající na železobetonových nosnících. Ostatně konstrukce domu je celá postavena ze železobetonu a obvodové i interiérové zdi jsou vyplněny cihlovým zdivem. Zahradní fasáda je jednodušší a v posledním podkrovním patře se nachází v centrální ose terasa, přístupná z obou bytů.
Přísná symetrie fasády naznačuje i dualitu vnitřního prostoru, který je rozdělen na dva zmíněné byty přesně v centrální ose domu. Architekt vytvořil geniální prostorové řešení, ve kterém se dům sestává ze dvou na sobě nezávislých a téměř identických mezonetových bytů, které mají společné technické a hospodářské zázemí. V těchto mezonetech rozehrál originální prostorovou koncepci, jíž dominuje dvojice expresivně pojatých schodišť v centrální části domu. Zatímco byt určený pro rodiče je konvenčnější a je rozdělen na standardní patra, byt pro mladé navrhl architekt jako otevřený prostor přes dvě podlaží a vytvořil velkorysou obytnou halu. Tou prochází schodiště až do nejvyššího patra a vytváří dramatickou prostorovou hru. Posuvné prosklené stěny poté oddělují prostor chodeb a schodiště od samotných pokojů a tvoří neustále se proměňující obytnou krajinu. Vestavěný mobiliář se nachází v některých dalších místnostech, například v ložnici, kde je stále původní skříň a postel.
Nejcennější částí domu je bezesporu dvoupatrová hala s organicky zaoblenou galerií, dělicími příčkami ve formě řady tyčí rámujících schodiště a překvapivou hrou s různými výškami stropů. Kazetový strop přiznávající betonovou konstrukci je totiž na některých místech až výrazně nízký. O to větší překvapení je kontrast s monumentální dvoupodlažní halou. Tyto prvky naznačují vliv Adolfa Loose a jeho hry s prostorem, ať už v podobě raumplanu, nebo právě výšky stropů, která vytváří určitou hierarchii prostorů. Zároveň má interiér výraznou barevnost, založenou na odlišně zbarvených plochách zdí a dalších prvků. Původnost tohoto koloritu však není vůbec jasná. Architekt vytvořil pro interiér také drobné detaily, které se dodnes zachovaly. Jsou to například geometrická skleněná nástěnná svítidla v hlavní hale nebo subtilní skleněné a kovové poličky ve zmíněných interiérových sklenících.
Dům je jedinečným příkladem regionálního funkcionalismu, drobnou a nenápadnou stavbou, která vyniká svým prostorovým programem i v našem prostředí nevšedním výtvarným charakterem, jenž se blíží dobovým realizacím tzv. emocionálního funkcionalismu. Doufáme, že najde citlivého a velkorysého majitele, který naváže na jeho kvality a rozvine je do budoucnosti.
