Marcos Acayaba
Residência Milan
São Paulo, Brazílie
1972
Residência Milan, raný projekt významného brazilského architekta Marcose Acayaby, je jedním z nejlepších příkladů brutalistického stylu školy Paulista. Klenutý strop, jehož forma přechází přes otevřený víceúrovňový obytný prostor, je lemován dvěma kompletně prosklenými fasádami, které dovnitř přinášejí dostatek denního světla. Ačkoli Acayaba původně navrhl dům pro svou švagrovou, on a jeho manželka, historička architektury Marlene Acayaba, se v něm později usadili a žijí tam dodnes.
Georges Adilon
Škola Sainte-Marie Lyon
Lyon, Francie
1964 – 2009
Malíř a architekt Georges Adilon téměř celou svou kariéru pracoval na stavbě školy Sainte-Marie v Lyonu. Škola, která se nachází v historické části města, zaujímá velký komplex s několika budovami integrovanými do historického prostředí. Interiérové prostory Adilon osvětluje mimo jiné pomocí těchto monumentálních světelných tubusů.
Hans Asplund
Kulturní centrum
Eslöv, Švédsko
1957
Kulturní centrum v Eslöv je dílem architekta Hanse Asplunda, syna o mnoho slavnějšího Erika Gunnara Asplunda, zakladatele švédského moderního klasicismu. Hans šel v otcových šlépějích a během padesátých let navrhl celou řadu veřejných budov s důrazem na kvalitu veřejného prostoru a jeho výtvarnou celistvost. Jeho vrcholným dílem a zároveň absolutním „Gesamtkunstwerkem“ je bezesporu kulturní dům v Eslöv, který je koncipován jako otevřený veřejný prostor pro rozmanité sociální a kulturní aktivity. Interiér je v podstatě velkým zastřešeným náměstím, do něhož architekt pustil světlo skrze velké stropní kruhové otvory.
Luis Barragán
Casa Gillardi
Mexico City, Mexiko,
1977
Experimentální práce s barvou, prostorem, architektonickými objemy a především světlem se setkává s lidovým uměním a tradicemi v práci nejvýznamnějšího mexického architekta minulého století Luise Barragána. Neobyčejným citem pro barvu a světlo je prodchnuta i poslední Barragánova realizace rodinného domu Casa Gillardi, dokončeného v roce 1977. Dům vznikl na popud Pancha Gillardiho, který v té době vedl v Mexico City reklamní agenturu. Pomyslným vrcholem celého interiéru je prostor vnitřního bazénu, jehož pestře modré a červené hrubě omítnuté stěny ozařuje přirozené světlo střešním světlíkem. Architekt zde vytvořil spíše než obytný prostor uměleckou instalaci, ve které zaznívají působivá díla Anisha Kapoora nebo Jamese Turrella.
Pieter de Bruyne
Dům Van Schuylenbergh-Roobroeck
Aalst, Belgie
1979 – 1986
Belgický architekt Pieter de Bruyne působil během celé své kariéry výhradně v malém městě Aalst. Zde postavil také privátní dům Van Schuylenbergh-Roobroeck, jednu z posledních realizací jeho kariéry. Bruyne se ve své práci během šedesátých a sedmdesátých let posunul od racionálního modernismu k postmodernisticky vyhlížejícím geometrickým a barevným strukturám. V tomto domě opatřil některá okna fialovým filmem, kterým vytváří denní světlo barevné, neustále se měnící divadlo v interiéru. Tomu v prvním patře dominuje skulpturálně řešený světlík ve tvaru pyramidy.
William Francis Cody
Skleněný dům
Palm Springs, Kalifornie, USA
1967
Na konci šedesátých let, zhruba dvacet let po svém prvním projektu, se William Francis Cody stal jedním z vůdců architektury v pouštním městě Palm Springs. Jedním z nejlepších příkladů jeho charakteristického stylu je Skleněný dům, který postavil v roce 1967 pro Williama a Margaret Siemonovi. Minimalistická, zcela bílá konstrukce byla navržena jako průhledný a otevřený prostor zalitý slunečními paprsky po většinu roku.
Achille Dangleterre
Kostel Panny Marie Lourdské
Casablanca, Maroko
1954
Nádherný barevný efekt vzniká dopadem slunečních paprsků na pestrobarevné vitráže kostela Panny Marie Lourdské v Casablance. Kostel byl postaven v polovině padesátých let a reflektuje tehdejší sakrální architekturu, většinou založenou na kontrastu šedivého surového betonového zdiva a barevných vitrážových ploch, které ve vysokých vertikálních pásech lemují obě strany katedrální lodě.
Johannes Duiker a Bernard Bijvoet
Sanatorium Zonnestraal
Hilversum, Nizozemí
1925 – 1931
Sanatorium Zonnestraal v Hilversumu, které bylo v roce 2010 zcela obnoveno do své původní podoby, je nejlepším dílem nizozemského moderního hnutí Nieuwe Bouwen. Bylo navrženo architekty Johannem Duikerem a Bernardem Bijvoetem. Dramatická bílá a skleněná struktura je horizontálně rozložena do krajiny a otevírá se ven díky značnému použití skla. Díky všem dynamickým obdélníkovým objemům, zábradlím, rampám a terasám vypadá budova jako moderní stroj na léčení tuberkulózy za pomoci čerstvého vzduchu a přirozeného slunečného záření.
Ferdinand Fencl
Nájemní dům s obchody
Praha, Česká republika
1937 – 1939
Velký funkcionalistický palác v centru Prahy dokončil těsně před válkou architekt Václav Fencl. Vstupní části dominuje působivý prostor, zaklenutý valenou klenbou, sestavenou z tvarovaných skleněných cihel. Podobných řešení nalezneme v pražské funkcionalistické architektuře mnoho, především na stropech pasáží, vklíněných mezi jednotlivé bloky staveb.
Maurice Galamand
Cité Marechal Améziane
Casablanca, Maroko
1949 – 1953
Jakási interiérová ulice prochází každým patrem rozsáhlého rezidenčního obytného bloku Cité Marechal Améziane v Casablance. Architekt Maurice Galamand vytvořil perforovanou fasádu budovy, připomínající tradiční arabskou architekturu a zároveň přivádějící na chodby domu dostatek světla, ale i přirozené ventilace.
Guillaume Gillet a René Sarger
Katedrála Notre-Dame
Royan, Francie
1958
Vrcholné dílo francouzské poválečné moderny. To je bezesporu brutalistní stavba katedrály Notre-Dame v Royan v západní Francii. Dílo architekta Gilleta a inženýra Sargera je surovým betonovým monolitem, který je dekorován abstraktními sochařskými objekty i moderně pojatými vitrážovými okny, která jsou dílem Henriho Martina-Granela.
Kaj Gottlob
Škola Ved Sundet
Kodaň, Dánsko
1938
Kaj Gottlob je důležitým průkopníkem dánského modernismu. Po svém zájmu o neo-klasicistní architekturu během prvních let dvacátého století navrhl v roce 1938 školu Ved Sundet, která se stala vzorem pro další vývoj.Budova se skládá z oválného hlavního sálu s barevnou dekorativní podlahou a galeriemi, vedoucími do učeben.Zářivě malované žluté stěny charakterizují schodiště, které se otevírá dennímu světlu celoprosklenými stěnami.
Rolf Gutbrod
Přednáškové centrum a knihovna
Kolín na Rýnem, Německo
1964 – 1968
Přednáškové centrum a knihovna na univerzitě v Kolíně nad Rýnem představuje vysoce kvalitní brutalistickou architekturu v Kolíně nad Rýnem, kde měl tento styl obrovský úspěch. Gutbrodova budova knihovny má působivou betonovou fasádu s rytmickou mřížkou úzkých střílnovitých průzorů, sestavených z prefabrikovaných elementů.
Pascal Häusermann a Claude Costy
Maison Bulle Minzier
Minzier, Francie
1968 – 1969
Architekti Claude Costy a Pascal Häusermann byli vůdčími osobnostmi francouzské skulpturální architektury. Společně vytvořili alternativu k dobovému modernismu, jeho racionalismu a standardizaci. Všechny jejich domy, včetně jejich vlastního v Minzier, jsou zcela kontrastní. Konstrukce byly vyrobeny z ocelových drátěných struktur pokrytých stříkaným betonem. Maison Bulle Minzier je také ozvláštněn celou řadou pozoruhodných designérských prvků, včetně těchto sklolaminátových dveří, které zároveň fungují jako okna i sezení.
Brian Housden
Dům Housden
Londýn, Velká Británie
1965
Vlastní dům britského architekta Briana Housdena působí v poklidné čtvrti londýnské Hampstead jako zjevení. Housden postavil během svého života jen několik málo rezidencí. Většinu svého času věnoval stavbě vlastního domu, který se pro něj stal celoživotním dílem, inspirovaným jeho hrdiny moderní architektury a designu Gerritem Rietveldem a Pierrem Chareauem. Překvapivá architektonická kompozice protínajících se vertikálních i horizontálních objemů a linií je protkána rozsáhlými plochami skleněných cihel kontrastujícími se surovým betonem.
Killingsworth, Brady & Associates
Dům Brady
Los Angeles, USA
1970
Toto pozdní mistrovské dílo studia Killingsworth, Brady & Associates se vyznačuje impozantně symetrickou fasádou s matnými průsvitnými skleněnými stěnami příjemně filtrujícími světlo a vytvářejícími přechodovou vrstvu mezi vnějším a vnitřním prostorem. Uprostřed kompozice jsou umístěny mohutné úzké dveře ve výšce celého domu. Dům má podobnou koncepci jako projekt Case Study House #25, který také navrhl architekt Killingsworth.
Bohumír Kozák a Antonín Černý
Obchodní a nájemní domy s pasáží a kinem
Praha, Česká republika
1936 – 1938
Bohumír Kozák postavil během své kariéry desítky prestižních projektů v centru Prahy. Z jeho pozdní funkcionalistické tvorby vyniká obchodní a činžovní dům v ulici Na Můstku. Společně s Antonínem Černým vytvořili velkoměstský palác, kterým prochází komerční pasáž. V té se také nacházejí dvě rozměrné nesymetricky konstruované a sklem vyplněné betonové klenby. Podobných nalezneme v pražských pasážích hned několik.
John Lautner
Dům Sheats-Goldstein
Los Angeles, USA
1961 – 1994
Dům Sheats-Goldstein představuje jedno z nejikoničtějších děl amerického architekta Johna Lautnera a jeden z domů, které nejvíce charakterizují zlatou éru Hollywoodu. Původně vznikl pro Helen Taylor a Paula Henryho Sheatsovy. Jeho nakloněná betonová střecha je perforována hustou sítí skleněných čoček, které přivádějí do hlavního obytného prostoru denní světlo. V roce 1972 zakoupil nemovitost extravagantní podnikatel a milovník architektury James Goldstein, který nechal Lautnera dokončit a rozšířit jeho původní design bez jakéhokoliv finančního omezení.
Le Corbusier a Lúcio Costa
Maison du Brésil
Paříž, Francie
1957 – 1959
Tato obytná budova, navržená pro brazilské studenty a profesory, je typickým příkladem Le Corbusierovy poválečné tvorby předznamenávající brutalismus. Stavba má zároveň velmi expresivní polychromovanou výzdobu, zejména v přízemí, kde se nacházejí veřejné prostory. Ty jsou také zaskleny různě barevnými okny, díky kterým vytvářejí sluneční paprsky neopakovatelnou a stále se měnící atmosféru. Detaily a zabudovaný nábytek organických forem také obohacují prostor zářivými barvami a plastickými formami.
Ricardo Legorreta
Hotel Camino Real del Polanco
Mexico City, Mexiko
1968
Oficiálním hotelem letních olympijských her v Mexico City v roce 1968 byla zároveň nejvýraznější realizace Ricarda Legorrety. Jeden z největších hotelů v Mexico City své doby je oslavou moderní mexické kultury a vášnivé mentality země. Legorreta spolupracoval s týmem umělců na vytvoření komplexního uměleckého díla, včetně plastik od Alexandra Caldera, Mathiase Goeritze nebo Isamu Noguchiho. Součástí vstupní části je také tzv. modrý salónek, který je osvětlován střešními průzory a připomíná tak práce Legorretova učitele Luise Barragána.
Pietro Lingeri a Giuseppe Terragni
Casa Rustici
Miláno, Itálie
1935
Společný projekt dvou mistrů italského racionalismu, architektů Pietra Lingeriho a Giuseppa Terragniho, je charakteristický hojným použitím skleněných cihel. Vyznačuje se přísně symetrickou fasádou s racionálním mřížkovým systémem, podobně jak to Giuseppe Terragni použil ve svém ikonickém projektu Casa del Fascio ve městě Comu. Vstupní část se nachází v centru kompozice a je zastřešena mohutnou markýzou se skleněnými výplněmi.
Pierre Marmouget
Vila Le Grille-Pain
Royan, Francie
1953 – 1956
Vila Le Grille-Pain se stala se svým dynamicky tvarovaným schodišťovým arkýřem předlohou pro design fiktivního modernistického domu ve filmu Můj strýček od režiséra Jacquese Tatiho. A právě tato v exteriéru modře zbarvená část domu představuje originální řešení umístění schodiště, nad kterým se nese klenba skleněných cihel, skrze niž do prostoru schodiště dopadá velký dostatek přirozeného světla.
Konstantin Melnikov
Dům Melnikov
Moskva, Rusko
1927 – 1929
Na konci dvacátých let minulého století vznikla mezi moskevskými činžovními domy futuristická stavba na půdorysu kruhu s výraznou fasádou posetou šestiúhelníkovými okny, vůbec nejtypičtějším prvkem celého domu. Radikální válcovitý tvar skrývá netradiční dispoziční řešení definující novou podobu života rodiny. V přízemí domu se nachází jídelna a obývací pokoj, v prvním patře pak společná ložnice a pracovna. Celý dům vrcholí v posledním patře, ve kterém se díky mnoha okenním otvorům nachází prosvětlený ateliér.
Paul Nelson
Dům Badin
Sceaux, Francie
1954
Slavný francouzský malíř Fernand Léger často spolupracoval s architekty na realizaci umění ve veřejném prostoru. Jeho myšlenka syntézy umění v menším měřítku byla uvedena v život společně s architektem amerického původu Paulem Nelsonem v padesátých letech. Nelson, který je známý svým experimentálním návrhem zavěšeného domu a svými rozsáhlými projekty nemocnic, navrhl v roce 1954 ve Sceaux nedaleko Paříže rodinný dům s klenutou betonovou střechou a hrubými kamennými zdmi. Rytmická uliční fasáda je opatřena rozměrným oknem, členěným na malé čtverce, které Léger opatřil barevnými sklíčky a vytvořil tak jemný polychromovaný efekt.
Richard Podzemný
Dům Zemské banky (Skleněný palác)
Praha, Česká republika
1937
Jeden z nejznámějších příkladů funkcionalistického obytného domu u nás navrhl architekt Richard Podzemný. Už podle jeho přezdívky „Skleňák“ lze vytušit velké množství skla v různých částech stavby. Kromě elegantního proskleného parteru, velkých pásových oken, zimních zahrad či skleněné výtahové šachty, použil architekt sklo v podobě tlustých tvárnic pro světlíky suterénních garážových prostor.
Marc Quentin
Vila
Royan, Francie
1954
Architekt Marc Quentin postavil během padesátých let ve francouzském městě Royan desítky privátních rezidencí, ve kterých často opakoval osvědčené formy a funkční detaily. Jeden z nich je i válcovité schodišťové těleso, které architekt perforoval malými kruhovými otvory vyplněnými skleněnými čočkami, osvětlujícími točité schodiště.
Antonín Raymond
Kostel svatého Anselma
Tokio, Japonsko
1954
Nejdříve pracoval český rodák Antonín Raymond pro Franka Lloyda Wrighta. V roce 1916 odešel do Japonska, aby dohlížel na design a stavbu slavného hotelu Imperial, který byl dokončen v roce 1923. Ačkoli zůstal jako Wrightův hlavní asistent, brzy ho práce pro něj začala nudit a osamostatnil se. V roce 1921 založil v Tokiu vlastní studio. Raymond se brzy stal prominentním architektem v Japonsku a průkopníkem mnoha nových tendencí, včetně brutalismu. Ten charakterizuje i kostel svatého Anselma v Tokiu, jehož fasádu tvoří nakoso orientované úzké průhledy, vytvářející v sakrálním interiéru efektní světelnou atmosféru.
Jozef Schellekens
Schellekens House
Turnhout, Belgie
1935
Jako průkopník belgického modernismu pracoval Jozef Schellekens výhradně ve městě Turnhout a pomáhal upevnit tradici místní moderní architektury. V roce 1935 dokončil realizaci svého vlastního domu a ateliéru. Dnes je tento objekt přístupný veřejnosti. Jedná se o cihlovou racionální stavbu s velkými okenními otvory všech možných tvarů, která do interiéru vnáší dostatek světla. Skvěle je to například vidět u tohoto proskleného výklenku, ve kterém je umístěna výborně osvětlená deska pracovního stolu.
Rudolf Schindler
Adolph Tischler House
Los Angeles, USA
1950
Tento dům, navržený pro řemeslníka, designéra a vynálezce Adolpha Tischlera, je jedním z posledních Schindlerových děl. Experimentoval v něm nejen s prostorem a konstrukcí, ale také s barvou a světlem. Dům je zasazen do strmého kopce. Hlavní obytný prostor v horní části je zastřešen modrými průsvitnými vlnitými panely ze skleněných vláken, které uvnitř vytvářejí temně modré světlo, jež radikálním způsobem proměňuje vnitřní prostor.
Rudolf Schwarz
Kostel St. Mechtern
Kolín nad Rýnem, Německo
1954
V historii moderní architektury není mnoho významnějších odborníků na sakrální stavby, než je německý architekt Rudolf Schwarz. Po druhé světové válce hrál Schwarz zásadní roli při rekonstrukci bombardovaného Kolína nad Rýnem, který paradoxně kvůli značným válečným škodám získal vysoce kvalitní modernistickou architekturu poválečné éry. Schwarz také postavil v regionu řadu sakrálních budov, ve kterých představil svůj osobitý přístup k moderní architektuře. Jeho kostely představují filigránská díla, prostory čistoty a jemné výzdoby. Patří mezi ně také kostel St. Mechtern ve čtvrti Ehrenfeld. Vstup do budovy je dekorován stěnou perforovanou drobnými okenními otvory ve tvaru slz.
Lubomír Šlapeta
Dům Pěnička
Ostravice, Česká republika
1935
Ve svém projektu letního horského domu Pěnička kladl architekt Šlapeta důraz na kompaktní hmotu dřevěné stavby s pultovou střechou a horizontálními pásy oken. Dům je jistě jedním z nejzdařilejších Šlapetových děl, ve kterém spojuje vlivy svého učitele Hanse Scharouna a amerického průkopníka Franka Lloyda Wrighta. Tento drobný rustikálně vyhlížející dům je nápadný také pro svá netypicky tvarovaná lichoběžníkovitá okna, která Šlapeta použil na osvětlení schodiště a úzké chodby v prvním patře.
Mart Stam
Vila Palička
Praha, Česká republika
1932
Holandský architekt Mart Stam byl jediným zahraničním architektem, který se připojil ke konstrukci sídliště Baba, jež bylo v Praze postaveno v roce 1932 jako výstava moderního životního stylu. Paličkovu vilu navrhl Stam pro inženýra Jiřího Paličku a jeho rodinu. Mezi českými funkcionalistickými domy představuje projekt poněkud odvážnější styl vycházející z nizozemského konstruktivismu. Zajímavým detailem je vroubkované sklo chodby, které přirozeně filtruje denní světlo a zároveň zabezpečuje soukromí obyvatel domu.
Stanislav Svoboda a V. Křesadlo
Činžovní dům
Praha, Česká republika
1937
Během posledních tří let před vypuknutím druhé světové války v roce 1939 vznikla v Praze celá řada vynikajících funkcionalistických obytných staveb, které projektovali známí, ale i dnes už zapomenutí architekti. K těm patří i Stanislav Svoboda a V. Křesadlo, kteří jsou autory mimo jiné tohoto nájemního domu na Vinohradech. Často byly veřejné prostory a schodiště podobných staveb osvětlovány prosklenými plochami subtilních ocelových oken schodištních šachet, stejně je tomu i zde.
István Szabó
Kostel Külső-Kelenföldi Református Egyházközség
Budapešť, Maďarsko
1983
Pozdní dílo maďarského architekta Istvána Szabóa je jednou z nejpůsobivějších sakrálních staveb v Budapešti.István Szabó byl nekompromisní architekt inovativního ducha. Pro jednu z ústředních postav architektury 20. století v Maďarsku byla sakrální architektura hlavním tématem. Jeho experimenty s prostorem a konstrukcí vyústily v odvážnou konstrukci kostela, jehož loď tvoří nakoso postavený šestiúhelníkový hranol, jehož nejvyšší plocha je celá prosklená.
Enrico Taglietti
Dům Mijuscovic
Canberra, Austrálie
1979 – 1983
Tento prostorný rodinný dům, původně postavený pro rodinu Mijuscovic, patří k pozdějším dílům australského architekta Enrica Tagliettiho. Ten vytvořil dramatický obytný prostor, kde jsou jednotlivé místnosti propojeny propracovaným uspořádáním interiéru, včetně úzkých schodišť, vestavěných přepážek a sofistikovaných okenních otvorů. Jeden takový, tvořící jakýsi výklenek, se nachází v ložnici.
Jean Tschumi
Správní budova La Mutuelle Vaudoise
Lausanne, Švýcarsko
1952 – 1956
Jean Tschumi, otec slavnějšího architekta Bernarda Tschumiho, byl mistrem modernistické korporátní architektury.Působil v Lausanne, kde také realizoval většinu svých nejlepších děl. Studoval v Paříži u Emmanuela Pontremoliho a interiérového dekoratéra Émile-Jacquese Ruhlmanna. Poté se vrátil do Lausanne, kde učil na polytechnické škole. Během padesátých let navrhoval také ústředí společnosti La Mutuelle Vaudoise, které je prvotřídním příkladem mezinárodního stylu. Skleněné stěny tak dovolují intenzívní pronikání slunečních paprsků nejenom do veřejných částí budovy.
Jan Tymich
Krejcarova vila
Jevíčko, Česká republika
1947 – 1948
Talentovaný architekt Jan Tymich se věnoval těsně po druhé světové válce především projektům zemědělských staveb. Jednu z nich také navrhl pro velkoobchodníka s obilím Vítězslava Krejcara, který si u něj objednal také návrh vlastního rodinného domu. Jeho expresivní architektuře dominuje ostrý hranol schodišťového arkýře na půdorysu trojúhelníku. Architekt ho z velké části zasklil drobnými skleněnými cihlami a vytvořil pozoruhodný monolitický prvek neprůhledné, ale průsvitné stěny.
Otto Wagner
Poštovní spořitelna
Vídeň, Rakousko
1904 – 1906
V projektu vídeňské poštovní spořitelny vytvořil architekt Otto Wagner jeden z prototypů vyspělé moderní architektury, založené na moderních materiálech, účelnosti a hygienickém provozu. S tím souvisí i dostatek denního světla, které architekt přivedl do hlavní haly skrze subtilní skleněných strop, difuzně filtrující přirozené světlo. To proniká i podlahou, zkonstruovanou ze skleněných luxferů, do kanceláří v suterénu.
Abraham Zabludovsky a Teodoro González de León
Museo Rufino Tamayo
Mexico City, Mexiko
1972 – 1981
Monochromatický šedý beton dominuje exteriérům a interiérům Musea Rufina Tamaya, které se nachází v parku Champultec, pár minut chůze od slavného antropologického muzea. Budova je jedním z nejlepších děl Abrahama Zabludovského, který sázel ve své tvorbě na kontrast mohutných hmotných forem a nehmotného působení světla, jež do budovy vstupuje velkými stropními otvory.
Jean-François Zevaco
Vila Rosilio
Casablanca, Maroko
1951
Někdy se o něm hovoří jako o marockém Oscarovi Niemeyerovi. Jean-François Zevaco byl nejaktivnější ze zakladatelské generace modernistických architektů v Maroku. Po studiu v Paříži se usadil v Casablance, kde navrhoval luxusní privátní rezidence, školy, garáže, obytné bloky i kanceláře. Vila Rosilio je jednou z jeho prvních realizací, ve které projevuje svůj zájem o expresivní a dynamickou architekturu. S ohledem na horké severoafrické klima a slunce se architekt snažil vytvořit transparentní architekturu, které v případě vily Rosilio docílil sestavou skleněných výplní v betonové mřížce po povrchu téměř celé fasády.
