Poprvé zaujal Daniel Rybakken odbornou veřejnost v roce 2008 v rámci své prezentace na výstavě mladých Salone Satellite v Miláně, která byla obzvláště v této době líhní nadějných talentů. Rybakken ve svém stánku prezentoval stůl s názvem Subconscious Effect of Daylight. Jednalo se v podstatě o umělecký objekt, který měl pouze formu stolu. Jeho koncept však ležel zcela jinde. „Nedívejte se na stůl, ale na stíny, které jsou pod ním. Tento předmět dodává autentickou iluzi denního světla, jak vstupuje do našeho pokoje, a uměle ji promítá na zem pod deskou stolu. Jeden z nejinteligentnějších projektů, které jsme letos na Salone Satellite viděli. Daniel Rybakken nám otevírá klaustrofobní prostory našich bytů iluzí denního světla,“ komentovala prototyp editorka britského magazínu ICON Anna Bates v roce 2008. V projektu designéra nezajímal ani tak tvar a funkce předmětu, jako atmosféra, kterou tento předmět může zprostředkovat. Tou je příjemný pocit denního světla v interiéru. Každý si jistě vzpomene na paprsky ranního slunce, které nám na podlaze pod kuchyňským stolem vytvářejí nejrůznější obrazce stínů a odlesků. Toho chtěl Rybakken svým dílem docílit. A povedlo se, norský designér se ihned dostal do hledáčku objektivů prestižních médií a skautů firem vyrábějící svítidla. Stůl Subconscious Effect of Daylight také získal cenu Forum AID Award v roce 2009.
Tento stůl ale nebyl prvním Rybakkenovým počinem, kterým se zabýval efekty denního světla. Již o rok dříve totiž vytvořil prototyp nástěnného osvětlení Daylight Comes Sideways. Tisíc sto individuálních zdrojů LED simuluje denní světlo, jak prochází přes polotransparentní desku připomínající okno. Divák má pocit, že do interiéru vstupuje přirozené světlo. Pohyb a proměny intenzity umocňují pocit proměnlivé intenzity tohoto světla. Projekt byl oceněn jednou z cen Red Dot Design.
Těmito dvěma projekty na sebe Rybakken výrazně upozornil a v následujících letech se stal jedním z předních evropských designérů mladé generace. Vytvářel světelné instalace, ale zároveň se věnoval technicky náročným projektům pro regulérní výrobce svítidel. Rybakken se narodil v roce 1984 a v roce 2008 získal magisterský titul ve výtvarném umění na škole umění a řemesel v Gothenburgu (HDK). Vztah k řemeslu a designu na jedné straně a k výtvarnému umění na straně druhé mu umožňuje skvěle balancovat mezi oběma rovinami a vytvářet díla, která jsou technicky komplexní, a přesto výtvarně působivá. Jeho umění iluze vstupuje k uživateli nenásilnou formou v každodenním životě se stejným charakterem, jaký mají díla Olafura Eliassona nebo Jamese Turrella.
„Oba mí rodiče byli designéři – moje matka v módě a můj otec v grafickém designu. Moje práce je vlastně docela grafická. Jako dítě jsem vždycky chtěl být vynálezcem, ale od rodičů jsem pochytil zájem o estetiku, kompozici a to, co design komunikuje… Pokud to spojíte s vymýšlením nových produktů, dostanete to, co dělám právě teď,“ hovoří Daniel Rybakken o svých inspiracích a vlivech.
Své experimenty s iluzí denního světla rozvinul Rybakken do objektů Surface Daylight 1 & 2 v roce 2010. Objekt tvoří bílé překrývající se desky opřené o zeď, přičemž do jedné z nich přímo zabudoval světelný zdroj, který opět evokuje přirozené světlo. „Nyní jsem místo promítání použil samostatný zdroj světla LED, který je skryt uvnitř desky,“ komentuje Rybakken. Projekt mu opět vynesl další ocenění. Tentokrát cenu za nejlepší design na výstavě Salone Satellite 2009. To vše vedlo k vytvoření „site specific“ instalace s názvem Daylight Entrance ve Stockholmu, kterou dokončil v roce 2010. Jedná se o komplexní instalaci, kterou zahrnuje šest tisíc zdrojů LED rozmístěných ve třech podlažích kancelářské budovy. Rybakken tak dostal možnost své myšlenky o iluzi s denním světlem zakomponovat přímo do reálné architektury. Na různých místech schodiště se na zdech objevují světelné geometrické obrazce, opět evokující dopadající denní světlo a nenápadně tak oživující prostory kancelářské budovy.
Denní světlo, stíny, odrazy, iluze. To charakterizuje téměř veškerou Rybakkenovu tvorbu. V roce 2009 představil například hliníkové zrcadlo, které bylo vyrobeno pomocí frézy CNC z jednoho kusu hliníku. Jednoduchý obdélníkovitý tvar se zaoblenými rohy se dá připevnit ke stěně různými způsoby. Odráží realitu kolem sebe ze všech svých stran. Pro Rybakkena byla v tomto projektu zásadní podstata použitého materiálu, který i přes své zpracování zůstal ve své autentické podobě, dovolující zajímavé iluzivní efekty.
V této době se autor začal zajímat i o další formy světla a jeho působení. Společně s Andreasem Engesvikem navrhl v roce 2010 svítidlo Color, které tvoří skleněné desky různých tvarů a barev. Jsou opřeny o zeď a za nimi je umístěn zdroj světla. Vzniká světelná scéna, kterou lze neustále měnit. Jednotlivé desky jsou totiž volné a dají se skládat do různých kompozic. Je to také první projekt, ve kterém Rybakken poprvé opustil svou výrazně monochromatickou černo-bílou paletu barev. Dnes svítidlo vyrábí německá nábytkářská značka e15.
V letech 2011 a 2012 představuje Rybakken jeden projekt za druhým a připravuje si základy pro svou spolupráci s prestižními výrobci. Tím hlavním je italský producent svítidel, značka Luceplan, která začala v této době Rybakkenovi vyrábět některé jeho prototypy. Jedním z nich je například nástěnné svítidlo Counterbalance, které je založeno na jednoduchém principu vyvažování, a tak dovoluje lehce měnit polohu osvětlení. Tento, ale i další Rybakkenovy návrhy mají společnou velmi minimalistickou formu. Forma jakoby byla téměř nepostřehnutelná. Tím důležitým tady je především světlo samotné. Za svítidlo Counterbalance získal Rybakken prestižní italské ocenění za design Compasso d’Oro ADI, a to jako vůbec první Skandinávec v historii.
Spolupráce s Luceplan pokračovala ve svítidle Ascent. „Ascent používá stejné stínidlo, jaké najdete na Counterbalance. Je namontováno na štíhlé vertikální stopce. Pohybem hlavy podél dříku přechází intenzita světla od vypnutí, ve spodní poloze, postupným stoupáním nahoru k plnému světlu. To dává uživateli kontrolu nejenom na intenzitě světla, ale také jeho šíření. Gesto posunutí hlavy nahoru pro získání více světla a dolů zase pro méně je koncepční myšlenka, ale zároveň určitý akční proces, který nás se světlem spojuje. Ascent se vyrábí ve dvou verzích s kotevním šroubem pro stoly, nebo se základnou,“ komentuje projekt Rybakken, který za něj dostal v roce 2014 cenu Red Dot Design.
Spolupráce s Luceplan od té doby Rybakkenovi jen kvete. V roce 2015 společně představili závěsné svítidlo Stochastic, které tvoří metalicky povrchově upravené skleněné koule zavěšené do formy jakéhosi trsu. Mezi nimi je skrytý zdroj světla a divák vidí pouze jeho efekt, který jakoby se šířil z nitra klubka skleněných koulí. V roce 2017 poté následoval projekt Amisol. „Projekt Amisol je založen na výrobě závěsného světla, které zabírá velký fyzický prostor s minimálním fyzickým objemem. Průsvitný bílý film nebo metalizovaná zrcadlová membrána jsou nataženy na kruhový hliníkový profil. Jako sluneční plachta, neuvěřitelně silný světelný zdroj, promítá paprsek světla na velký, téměř beztížný disk, který rozptyluje nebo odráží světlo dál. Tenké tyče spojují dva hlavní prvky dohromady. Změnou délky a spojovacího bodu dvou nosných drátů disku lze nastavit světlo do libovolného úhlu,“ popisuje Rybakken. Zatím poslední jeho spoluprací s Luceplan je stolní lampa Fienile, odkazující k podobě farmy, kterou vlastnil Rybakkenův dědeček v Norsku. Jedná se o hliníkový objekt v podobě jakési miniaturní architektury se stříškou a výklenkem, který se mění v osobní a intimní jeviště pro každého, kdo lampu používá.
Tvorbu mladého Nora zaregistrovaly ale i jiné firmy. Například v roce 2016 vytvořil kolekci originálních svítidel Secant pro britskou značku J. Hill‘s Standard. „Projekt Secant spočívá na vizuálním a sémiotickém kontrastu. Je to řada ručně broušených křišťálových disků zavěšených a podepřených kovovou kostrou spojující křišťálové sklo se světlem a prostředním kolem. Lamelový eloxovaný hliník se stává vizuálně hmatatelným a také symbolickým kontrastem ke sklu,“ doplňuje Rybakken, který o rok později spolupracoval také se švédskou značkou Wästberg. Svítidlo w172 Bokeh je založeno na kontrastu technicky vyhlížející hliníkové vložky a matného skleněného stínidla, jehož transparentnost naznačuje tvary konstrukce pod ním.
Kromě svítidel a světla jako takového reflektuje Rybakken ve své tvorbě i další témata. V nich nejsou jeho výsledky ale tak přesvědčivé jako u jeho hlavního zájmu. V roce 2017 například spolupracoval s finskou značkou Artek, pro kterou vytvořil sérii jednoduchého skladebného nábytku Kiila. Kolekce jistě neurazí, ale z pohledu skandinávského designu jsme podobných projektů viděli v posledních letech již vícero. Přesto zůstává Rybakken jedním z nejrafinovanějších současných designérů, a to výhradně v oblasti designu svítidel, která nám zprostředkovávají nezapomenutelné a často téměř nepostřehnutelné zážitky. Vychází totiž z přirozenosti denního světla a jeho přítomnosti v našich životech.
