Casablanca je v architektonickém světě považována za obrovský fenomén. Během dvacátého století prošlo toto největší marocké město, důležitý přístav a ekonomické centrum země dramatickým urbanistickým vývojem, který vytvořil z Casablanky doslova laboratoř moderních tendencí v architektuře. Pod koloniální nadvládou Francie promlouvali do tohoto vývoje od počátku minulého století především francouzští architekti, kteří mohli realizovat smělé vize, na které už ve starých evropských městech nebylo místo.
I proto zaujalo město jednoho z nejvýznamnějších historiků architektury Jeana-Louise Cohena, který společně s Monique Eleb vydal v roce 1999 svou eponymní publikaci Casablanca: Colonial Myths and Architectural Ventures. Shrnul v ní vývoj moderní architektury dvacátého století a zdůraznil její důležitost v kontextu zrodu moderního města na břehu Atlantického oceánu. Tuto knihu mám v knihovně již několik let a neustále mi připomínala, že se do Casablanky musím dříve nebo později určitě podívat. Konečně se to na konci minulého roku podařilo a já jsem měl možnost objevit celou řadu méně známých, ale přesto velmi kvalitních příkladů moderní architektury, které zdaleka přesahují význam svého regionu.
Casablanca oplývá bohatou sbírkou art deca a meziválečného funkcionalismu, stejně tak jako poválečného modernismu a brutalismu, který se stal novým jazykem svobodné země po vyhlášení samostatnosti v roce 1956. Město bylo od dvacátých let centrem zábavy, světla a filmového plátna. Urbanismus zde vznikal na zelené louce, a proto se mohly nové urbanistické myšlenky aplikovat jednodušeji než v Evropě. Francouzská smetánka pak jezdila do Casablanky na letní byt. Pro tyto příležitosti si Francouzi stavěli noblesní vily a resorty, ve kterých architekti propojovali moderní styl s tradičními arabskými motivy a životním stylem severní Afriky. Před druhou světovou válkou byla Casablanca místem, kde by každý chtěl žít, obklopen výdobytky moderní společnosti, kulturou i sportem.
Dynamický střet kultur a evropský kapitál nechal v Casablance vzniknout výjimečné kolekci moderních staveb, která odráží idealismus dvacátého století v mnoha svých podobách. Skvostné banky, rozlehlé velkoměstské paláce, několikapatrové modernistické garáže, plážové resorty i vily stylu art deco v rozkvetlých zahradách. Casablanca je opravdu rájem pro milovníky architektury i slávy zašlých časů.
Organicky zalomená terasa vily Sami Suissa. Dnes se v objektu nachází restaurace.
Podobně to vnímají také architekti Lahbib El Moumni a Imad Dahmani, kteří spolu studovali na stejné soukromé škole architektury v Casablance. Během svých studií se dozvěděli hodně informací o moderní architektuře v Maroku, ale obecně se všechny přednášky a kurzy zaměřovaly na koloniální dědictví. Zájem a zvědavost o modernistickou produkci po nezávislosti Maroka je vedly k založení sdružení MAMMA (Mémoire des Architectes Modernes Marocains). To se zaměřuje především na výzkum a archivaci moderní architektury v Maroku, která vznikla po nezávislosti země. Jejich hlavními cíli je posílit povědomí o architektonickém a urbanistickém dědictví tohoto období v Maroku, archivovat architektonické a urbanistické práce a dokumenty, vytvořit spojení mezi zkušenostmi modernistické generace a současnými architekty a profesionály a poukazovat na důležitost ochrany a záchrany tohoto dědictví.
Optimismus padesátých let
Období od padesátých do sedmdesátých let bylo velmi bohaté na produkci pozoruhodných modernistických budov nejenom v Casablance, ale v celém Maroku. Země si tehdy žádala výstavbu velkého množství nových staveb, včetně celkové infrastruktury, bydlení a veřejných institucí. A to dostala na starost celá jedna mladá generace architektů, kteří byli nadšeni moderní architekturou v kontextu marockých tradic a historických forem.
Celá architektonická scéna byla v té době velmi omezená. O zakázky se dělilo zhruba patnáct až dvacet architektů, kteří měli dostatečné kvality. Nejvlivnějšími z nich byli Jean-François Zevaco, Wolfgang Ewerth, Élie Azagury a kancelář Abdeslem Faraoui a Patrice de Mazières. „Moje oblíbená budova tohoto období je poštovní třídicí kancelář postavená na konci sedmdesátých let ve stylu, kterému rád říkám regionální brutalismus. Je to stavba, která respektuje etiku mezinárodního brutalismu, ale používá místní materiály. Jejími autory jsou architekti Abdeslem Faraoui a Patrice De Mazières a byla dokončena v roce 1979,“ říká Lahbib, který mě provedl během dvou dní po fantastických příkladech marockého modernismu.
Nejvýraznější postavou marocké architektury vůbec je Jean-François Zevaco. Narodil se v Casablance v roce 1916 do rodiny pocházející z Korsiky. Studoval v Paříži na École nationale supérieure des Beaux-Arts. Zde začal v roce 1937 pracovat pro studio Pontrémoli-Leconte. Své studium poté pokračoval v Marseille ve studiu architekta Eugèna Beaudouina. připo, aby se v roce 1945 vrátil zpět do země a stal se nejproduktivnějším architektem své generace. Zároveň je jeho tvorba pro Maroko symbolická. Ukázkově v sobě propojuje evropské avantgardní tendence s lokálním klimatem a charakterem marocké kultury a historie.
Detail dveří a podlahy ve vile Sami Suissa.
Svou kariéru započal ve spolupráci s architektem Paolem Messinou na konci čtyřicátých let. V této době se soustředil především na zakázky velkoryse pojatých soukromých rezidencí. Z nich vynikají především dva projekty. V roce 1947 dokončil působivou vilu Sami Suissa pro stejnojmenného developera, který plánoval vybudovat v Casablance celou novou moderní rezidenční čtvrť.
Nakonec jeho plán nevyšel a z celé jeho vize zbyla jen jeho vlastní vila, kterou za několik málo let prodal. To ale neubírá stavbě na její originalitě. Jedná se o velmi dynamický objekt, stojící na obdélníkovitém půdorysu s expresivním průběžným balkonem ve druhém patře. To vše je korunováno ostrými tvary betonové konstrukce, která připomíná jakési rohy. Interiér vybavil Zevaco skulpturálními detaily, včetně masivního mosazného zábradlí, nebo kruhovými nástropními svítidly, mramorovým krbem a – stále zachovalou – teracovou podlahou s oblázkovými motivy. Dodnes je možné některé prvky ve vile vidět. V prostorách vily je totiž luxusní restaurace. Projekt se stal okamžitě po svém dokončení senzací a vyšel v několika zahraničních časopisech. O Zevacovi se začalo pro jeho dynamické formy mluvit jako o marockém Niemeyerovi.
Kovové prvky ve vile Sami Suissa provedl podle Zevacova návrhu Vincent Timsit.
Niemeyerově tvorbě je podobný i jeho další projekt, vila Rosilio, kterou architekt dokončil v roce 1951. Tento masivní objem z betonu perforoval Zevaco skleněnými cihlami a vytvořil tropickou verzi slavného Maison de Verre v Paříži. Bohužel je stavba dnes opuštěná a nikdo neví, co s ní v budoucnu bude.
Vila Rosilio z přelomu čtyřicátých a padesátých let.
Stejné otazníky visí i nad dalším mistrovským dílem Jeana-Françoise Zevaca, a to nad budovou leteckého klubu Tit-Mellil, který se nachází na periferii města. Tato organická stavba z roku 1951, která kdysi sloužila místnímu leteckému klubu jako správní a kulturní centrum, dnes zeje prázdnotou. I přesto, že je zapsaná na seznamu nemovitých kulturních památek země, její stav není moc dobrý. Masivní kuželovité pilíře a dynamické křivky konzolovaných hmot se pomalu rozpadají a každému architektovi to vhání slzy do očí. Interiér stavby byl původně zařízen pařížským interiérovým dekoratérem Mathieuem Matégotem, který v době své největší slávy v polovině padesátých let provozoval jednu ze svých továren právě v Maroku. Po jeho nábytku z letištního klubu, který je v evropských aukcích často ceněn desítkami tisíc eur, se ale slehla zem. Ostatně Maroko bylo pro francouzské interiérové dekoratéry v padesátých letech velmi atraktivní destinací. Pracoval zde nejenom Matégot, ale i Maxime Old nebo legendární Jean Royère.
Křivky letištního klubu Tit Mellil, který je dnes bohužel ve velmi špatném stavu.
Poslední zde uvedenou stavbou Zevacova raného období padesátých let je tovární a správní budova ateliérů Vincent Timsit. Timsit byl zkušený kovář, který se Zevacem spolupracoval na realizaci mnoha jeho na míru navržených interiérových řešení, včetně svítidel, zábradlí nebo dveří. V roce 1952 pro něj Zevaco dokončil ateliérovou budovu, která překvapí svou futuristicky pojatou fasádou s kruhovými okny a výraznou betonovou střešní nástavbou. Ještě zajímavější jsou ale interiéry, ve kterých se oba spolupracovníci opravdu vyřádili.
Futuristická okna budovy ateliérů Vincenta Timsita definují její exteriér i interiér.
Futuristické skleněné dveře v mosazném rámu nebo oranžově zbarvená vypouklá plastová okna vytvářejí z prostoru dojem kosmické lodi. Ateliéry fungují ještě dnes a o pokračování vizí Vincenta Timsita se starají jeho potomci, kteří plánují budovu zpřístupnit veřejnosti během speciálních akcí a uměleckých intervencí.
Kovové prvky v interiéru továrny a kanceláří dílny Vincenta Timsita byly navrženy v expresivním stylu.
Expresivně pojatá architektura budovy ateliérů Vincenta Timsita patří k Zevacovým stěžejním dílům.
Na počátku padesátých let se architekt připojuje k činnosti GAMMA (Group of Moroccan Modern Architects), která byla lokální pobočkou mezinárodní skupiny CIAM. Po vyhlášení marocké samostatnosti a posléze během šedesátých let se Zevacova tvorba výrazně proměňuje směrem k monumentálnímu brutalismu prostých, ale výrazných forem. I přesto zůstává věrný modernistické symbióze mezinárodních vlivů a lokálních marockých prvků. Staví mnoho privátních rezidencí, včetně té své v bohaté čtvrti Anfa, která je dnes opuštěná a chátrá. Mohutné nakloněné zdi vytvářejí nepravidelnou skulpturální kompozici, architekturu jakoby vyvěrající ze země. Mnoho jeho domů z této doby je definováno výraznou prací s krajinou a schovaným vnitřním prostorem.
Jakési betonové deštníky zastřešují Zevacovo tržiště v centru Casablancy.
Ostrý brutalismus jeho pozdější kariéry zosobňuje například působivá deštníková konstrukce tržiště v Casablance z roku 1972. Tvoří ho série čtvercových střech, nesených centrálními kulatými pilíři. Mešita Assuna byla postavena v roce 1966 a pravděpodobně nejvýrazněji v sobě snoubí modernistickou architekturu a tradiční arabské stavitelství.
Moderní architektura se setkává s arabským tradicionalismem v podobě mešity Assuna.
Kancelářská budova pojišťovací společnosti AXA, kterou architekt vybudoval mezi lety 1977 a 1979, reprezentuje Zevacovu korporátní architekturu. Její fasáda překvapí rytmickou kompozicí ostrých okenních arkýřů. Ostatně ostré úhly jsou pro architektovu tvorbu velmi typické.
Ostrá architektura definuje fasádu kancelářské budovy pojišťovací společnosti AXA.
Zevaco se v této době stal dominantní postavou marocké architektury. Získával prestižní privátní i státní zakázky, jako je například hlavní pošta v Agadiru nebo fascinující lázeňský komplex Sidi Harazem, který vybudoval mezi lety 1959 a 1975. Aktuálně na jeho obnovu přispívá grant Keeping It Modern nadace Getty z Los Angeles. Sám architekt získal v roce 1978 mezinárodní ocenění Aga Khan Award for Architecture, a to za svůj projekt atriových domů v Agadiru. Zemřel v roce 2003.
Text a foto: Adam Štěch
