Ahoj Bianco. My se už se nějaký ten rok známe. Představ se ale prosím našim čtenářům.
Jsem architektkou s magisterským titulem z milánské polytechniky. V současné době žiji v Miláně a pracuji jako nezávislá novinářka a píši pro časopisy Domus, Elle Decoration a Artribune. Moje cesta začala v redakci Domusu společně s bývalým šéfredaktorem Nicolou Di Battistou. Poté jsem promovala svou prací v oboru Dějiny architektury, která zkoumá průnik mezi uměleckým a architektonickým myšlením v souvislosti s publikacemi v časopise Casabella (1965-76), které napsal kritik Germano Celant, s příspěvky Franca Raggiho a Piera Frassinelliho (Superstudio). Také jsem psala pro další časopisy, jako například Rivista Undici (Rivista Studio), Mulieris Magazine, Collater.al, Woo Mezzometroquadro a další. V roce 2019 jsem založila Forgotten Architecture, platformu pro objevování zapomenuté a méně známé moderní architektury po celém světě.
Kdy a proč jsi začala platformu Forgotten Architecture?
Když jsem ještě studovala, byla jsem doslova posedlá prací architekta Marcella D’Oliva, který byl jedním z italských představitelů organické architektury. Jednoho dne jsem zjistila, že blízký přítel mého otce jménem Luca Sosstella s ním pracoval na výstavě, kterou navrhl v Terstu. Rozhodla jsem se tedy navštívit Luca a zjistila jsem, že vlastní všechny publikace o D’Olivově díle, včetně té, kterou vydalo nakladatelství Electa a která je opravdu vzácná. Ukázal mi také článek publikovaný v novinách Repubblica v den smrti architekta s názvem Marcello D’Olivo, zapomenutý architekt. Začala jsem přemýšlet o tom, kolik takových architektů musí být, dávno zapomenutí… Ale Forgotten Architecture jsme spustila až pět let poté s cílem objevit zapomenutou a méně známou moderní architekturu vytvořením velké virtuální komunity.
Jaký je hlavní cíl Forgotten Architecture?
Cílem Forgotten Architecture je zkoumat a odkrývat celosvětově ne tak známou moderní architekturu. Díky využití virtuálních zkušeností a výměn propagovaných ve skupině po dobu více než jednoho roku byl administrátor schopen shromáždit více než 4 000 projektů, které byly a stále jsou uploadovány všemi členy skupiny. Převést tento virtuální archiv na papír a dokumentovat tento antropologický fenomén, může přinést nové způsoby, jak se dozvědět něco o architektonické praxi.
Jaká je tvoje oblíbená architektura? Jména, styly, období?
Mluvila jsem o Marcellovi D’Olivovi. Můj oblíbený projekt o něj je rezidenční a prázdninový komplex „Zipser“ v italském Grada. Přezdívá se mu jako „ekologické monstrum“ Jeho skulpturální křivky jsou ale mistrovským dílem. Když jsem byla dítě, trávila jsem všechna léta v Gradě, protože moje matka pochází z této části země a vždy jsem sledovala tuto budovu s výhledem na moře. Když jsem se tam jako student architektury vrátila, opravdu to na mě udělalo dojem a vzpomněla jsem si na mé dětství. Jeho tvary přípomínají vlny moře, ale zároveň jsou také algebraickými tvary sinusoidů. Marcello D’Olivo byl velkým fanouškem matematických věd.
Jaké největší objevy jsi na Forgotten Architecture uskutečnila?
S žádnými pochybnostmi je to milánská skrýš umělce Arnalda Pomodora, kterou navrhl Ettore Sottsass Jr. v roce 1968. Zveřejnila jsem ji na své facebookové skupině Forgotten Architecture a dívka komentovala příspěvek s tím, že měla v tomto domě párty a zná vlastníka. Poté jsem po několika hodinách dostala soukromou zprávu od Giulie, která je majitelkou tohoto úžasného bytu, a prozradila mi, že byt je stále neporušený. Šla jsem ji navštívit a díky její laskavosti a otevřenosti jsem vytvořila reportáž společně pro web magazínu Domus. Hlavním protagonistou projektu je schodiště, které začíná u vchodu a vede nahoru do ložnice. Dřevěné schodiště má vestavěné zásuvky a další úložné prostory: tvoří ultimátní kus nábytku, prostorovou konstrukci s mnoha funkcemi.
Myslíš, že se zvyšuje zájem veřejnosti o architekturu?
Podle mého názoru musí architekti přestat uvažovat o architektuře jako o „nadřazené“ disciplíně, o které se dá hovořit jen v profesionálních kruzích. Architektura je pro každého a je nutné mít multidisciplinární přístup, aby se tato disciplína stala součástí každodenní debaty širší veřejnosti. Přemýšlela jsem o alternativním architektonickém dialogu prostřednictvím sociálních sítí a toto je také přístup, který používám, když píšu pro časopisy. Věřím, že musíme být realističtí a sledovat změny, kterými naše společnost prochází, abychom udrželi architekturu naživu. Veřejnost se mění a roste, mnoho neprofesionálních osobností se stále více zajímá o naše studium, což by nás mělo těšit.
Co si myslíš o architektuře na Instagramu? Jak ti tato sociální platforma pomáhá při tvém výzkumu?
Instagram může být mocným nástrojem k šíření našich znalostí, ale musíte být opatrní, jak jej používáte. Myslím si, že nemá smysl vytvářet „vitríny“ projektů publikovaných na této sociální síti bez obsahu, protože z dlouhodobého hlediska by to mohlo být nudné. Myslím si, že je dobré spravovat profily na Instagramu jako skutečné výzkumné projekty. Je také důležité používat neformální jazyk k oslovení publika a vždy reagovat na ty, kteří vám píší, aby se následovníci cítili, že jsou součástí vašeho projektu. Instagram nám umožňuje poznat se navzájem.
Spolupracuješ také s módními značkami. Přibliž nám to?
Díky multidisciplinárnímu přístupu přilákal projekt Forgotten Architecture pozornost značek jako například milánský módní label SUNNEI. Zároveň dělají a podporují zajímavý výzkum prolínájí mezi uměním, architekturou a módou, a to je také způsob, jakým s nimi já chci spolupracovat. Také značka C.P. Company má cit pro architekturu a umění. Vždy studují do hloubky obsah svých kampaní a mají také časopis, kde publikují články o svém výzkumu a spolupráci. Pracovala jsem pro ně na poslední kampani, kterou jsme se rozhodli vytvořit v Casa Sperimentale poblíž Říma.
To je velmi zajímavý projekt…
V měsících před focením jsem komunikovala s Raynaldem Peruginim – synem architekta Peruginiho. Poté jsem s ním udělala rozhovor pro článek, který jsme publikovali v časopise značky. Byla to velmi hezké, protože značka se také rozhodla zaplatit část obnovy a čištění vnějších povrchů domu, který je bohužel ve velmi špatném stavu. Po dohodě s Raynaldem Peruginim jsme vytvřoli snímky a videa, která vrátila život tomuto mistrovskému dílu.
Máš nějaké další plány s Forgotten Architecture?
Mám velké plány a naděje. Plánuji například knihu. Chtěla bych, aby se Forgotten Architecture stala databází, prostřednictvím které může ožít méně známá a zapomenutá moderní architektura po celém světě.
