Snøhetta již více než třicet let navrhuje významné veřejné a kulturních projekty po celém světě. Ateliér svou kariéru zahájil v roce 1989 oceněným soutěžním projektem na novou knihovnu v Alexandrii v Egyptě, následně se proslavil budovou Národní opery a baletu v Oslu či Národním památníkem 11. září v New Yorku. Ten příběh už je legendou. Snøhetta ale legendu překračuje. Neomezuje se jen na architekturu, krajinářskou architekturu a interiéry, tvoří také produktový a grafický design. Od svého vzniku přemosťuje hranice profesí, disciplín, individualit, typů architektury, jejich funkcí, architektury jako takové… Něco, co by se zdálo bezbřehé, se ale řídí pevným vnitřním řádem. Dokazuje to dlouhá řada realizací, kde se vztah krajiny a architektury od nejranější možné fáze ocitá v symbióze.
„Vedeme nepřetržitý dialog, který se nezabývá formou, ale obsahem, metodami, a čeho chceme naším návrhem docílit. Vždy se jedná o dlouhý proces a individuální přístup ke klientovi, kde tvary a geometrie nehrají ústřední roli. Snøhetta působí globálně. Jednotlivé ateliéry řeší místní specifika a klimatické podmínky, které ovlivňují výsledný projekt,“ popsal v září v rozhovoru s Petrem Šmídkem rakouský architekt Patrick Hans Lüth, vedoucí innsbrucké kanceláře Snøhetta, jak funguje ateliér rozkročený na čtyřech světadílech. Snøhetta je v současné době zapojena do řady projektů v Evropě, Asii, Oceánii a Americe. Globální práce tak přináší každému designérovi cenný kulturní i ekonomický přehled a vytváří podmínky pro neustále se rozvíjející schopnosti a znalosti ateliéru. Ten dnes zaměstnává dvě stě osmdesát lidí, a kromě kanceláře v Innsbrucku a centrály v Oslu, sídlí její studia také v Paříži, New Yorku, Hong Kongu, Adelaide a San Francisku. V České republice zatím ateliér příležitost k architektonickému angažmá nezískal. Po soutěži na nové brněnské nádraží, kdy spolupracoval s Tomášem Ctiborem a jeho kanceláří 4ct, se zúčastnil soutěže na projekt Vltavské filharmonie, což je typ návrhu, který odpovídá DNA Snøhetta.
Studio Snøhetta také v uplynulém desetiletí dokončilo v konceptu Powerhouse budovy Powerhouse Kjørbo a Powerhouse Montessori. Komplex Powerhouse Telemark je odpovědí na varování Kjetila Trædala Thorsena, že se architekti „musí připravit na katastrofické situace“, s nímž se pojí závazek, že studio bude nadále projektovat jen uhlíkově negativní budovy – tedy že tyto stavby vygenerují za dobu své životnosti více energie, než stihnou spotřebovat. Mezi zaznamenání hodné projekty ateliéru z nedávné doby patří kanceláře ASI Reisen v Natters jižně od Innsbrucku, který přeneseně připomíná koncepci Case Study House No. 8 Charlese a Ray Eamesových, domu postaveného v roce 1949 v Pacific Pallisades v USA. Jde o podobně humanistickou architekturu, v níž je vnější forma ve službě přívětivosti a pohodlí. Navíc zrcadlí další ústřední téma Snøhetty: „Je jedním z příkladů toho, čím se nyní intenzivně zabýváme. Dřevěnou konstrukci jsme použili, protože chceme snížit emise oxidu uhličitého. Stavbu jsme osázeli rostlinami, protože jsme chtěli podpořit místní biodiverzitu a pozitivní vztah lidí k přírodě. To, co vytváříme, není prvotně zamýšleno, aby působilo krásně na fotografiích, ale především vytvářelo příjemné pracovní prostředí, které dodá lidem dobrý pocit a nabije je pozitivní energií. Při navrhování sledujeme spíše tyto tendence, než že bychom hledali složité architektonické vize… V případě sídla cestovní společnosti ASI Reisen ani nešlo vytvořit skicu, která by popsala vnější vzhled,“ vysvětluje Patrick Hans Lüth. Na tento závazek navazuje i snaha inspirující architekturou zhodnotit lokalitu a posouvat vnímání architektury a její primární funkce. Za všechny poslouží příklad opery v Oslu, jehož genezi Lüth přibližuje: „Národní operu v Oslu jsme od počátku koncipovali jako místo veřejného setkávání. Včetně těch, kteří nemají rádi operu a nikdy by si nekoupili lístek. Po oznámení výsledků soutěže proběhl v roce 2000 výzkum, z něhož vyplynulo, že jen čtyři procenta Norů se zajímají o operu. Přitom z veřejných peněz šlo půl miliardy eur na stavbu, která měla sloužit tak úzkému segmentu, proto jsme přistoupili k projektu s plným respektem k těm, kteří navštěvují operní představení tak, aby zároveň mohla sloužit daleko většímu počtu lidí.“
Galerie Jaroslava Fragnera (GJF) prezentovala architektonické projekty studia Snøhetta poprvé v roce 2009 u příležitosti posmrtné výstavy českého architekta Martina Roubíka (1949–2008), který patřil k širšímu okruhu zakladatelů tohoto ateliéru. „Projekty Snøhetty byly od té doby zastoupeny hned v několika zdejších výstavách, které se snaží o diskurz o ekologické, zelené či udržitelné architektuře,“ uvádí Dan Merta, ředitel GJF. Právě udržitelná architektura je v posledních více než deseti letech také jedním ze zásadních témat Galerie Jaroslava Fragnera. Výstava již skončila, ale plánovaná dvoujazyčná publikace Snøhetta: Arctic Nordic Alpine umožní čtenáři blíže se seznámit s uvažováním o tom, jak využívat architekturu jako nástroj udržení kvalitního života na modré planetě, z pozice země, která je v tomto směru v celosvětovém měřítku významnou inspirací.
