Jak se dostat na divoký východ
V Praze nastupujeme do vlaku, který nás přes noc doveze do Humenného. Přesedáme na lokálku a nakonec na autobus, kterým se kodrcáme do Nové Sedlice. Dál na východ už nic nejede. Z rádia se linou ukrajinské hity, přistupují babičky s šátky na hlavách, na cedulích se vedle latinky objevuje azbuka a cestujícím přestáváme rozumět.
Vystupujeme v Nové Sedlici. Dál na východ jsou už jen ukrajinské hranice. „Budou vás kontrolovat,“ přátelsky nás upozorňuje řidič autobusu. „Nakoupili terénní auta, čtyřkolky a sněžné skútry. Pořád v nich jezdí po okolí.“
Karpatský prales
V třeskutém mrazu kráčíme po turistické značce. Stoupáme prudkým lesním úvozem. Na těžkých batozích máme připnuté lyže. Padá tma, rozsvěcujeme čelové svítilny. Noc je trochu strašidelná. Sestupujeme do údolí říčky Stužica, překračujeme dávno zaniklou lesní železnici a ocitáme se v karpatském pralese. Komplex neporušených bukových lesů se táhne ze Slovenska na Ukrajinu a tvoří obrovské přírodní dědictví celosvětově chráněné organizací UNESCO.
Noční hlídka
Pod temnými korunami horských buků sjíždí z hor policejní sněžný skútr. Jeho posádku jsme překvapili více než ona nás. Pohraniční policisté nás standardně kontrolují, předkládáme občanské průkazy. Chtějí vědět, kam jdeme a kde budeme spát. Následuje varování před dvěma probuzenými medvědy, kteří přecházejí přes hraniční hřeben. A také před běženci, kterým se tu a tam podaří dostat skrz střeženou schengenskou hranici. Od místní horské služby ale víme, že to bývají promrzlí a dezorientovaní zoufalci, které nechali pašeráci lidí někde na Ukrajině nebo v Bělorusku bez peněz, bez pomoci a bez informací.
„Jdeme na Kremenec, přejdeme do Polska na Rawku, sjedeme do Bieszczad a vrátíme se přes Rabiu skálu zase na Slovensko.“ Přátelsky se loučíme. Končí jim směna a těší se domů do postele.
Národní park Poloniny dovoluje chodit po turistických značkách i lesních cestách, jak se nám zlíbí. Spát je možno na vyznačených tábořištích, která jsou obvykle v horských sedlech. Jejich jediná výbava je turistický přístřešek a studánka v lese.
Nocujeme na trojmezí
Před půlnocí stojíme na Kremenci. Máme za sebou tisíc metrů převýšení, sedm hodin chůze a lyže stále na batozích. Byla to jako obvykle perná práce, pot z nás leje. Jsme v pásmu horských bučin s malými pokroucenými stromky, teplota klesá hluboko pod nulu, oblečení na nás mrzne.
Rychle stavíme stan na slovenském území, pár metrů od trojmezí. Batoh s jídlem odnášíme raději dál a věšíme ho na strom. Medvěd asi nemá důvod chodit přes nejvyšší vrchol, ale co kdyby…
Ráno nás budí studené zimní slunce. Konečně nasazujeme lyže. Jedeme hraničním průsekem polsko-ukrajinským k Welké Rawce. Nejvyšší bod plochého temena označuje betonový sloup, který kdysi sloužil zeměměřičům.
Hrozí laviny
Máme krásné mrazivé počasí. V mlze by to tu bylo nebezpečné, protože severovýchodní svah po pravé ruce je značně lavinózní. Poláci na horách nestaví tyčová značení, která by pomohla v orientaci. Bieszczady jsou divočina ve srovnání s Krkonošemi či Jeseníky.
Přes mělké sedélko se přehoupneme na Malou Rawku. Z ní sjíždíme prudkým prašanovým úbočím. Stromy jsou od sebe tak akorát, a tak si připadáme jako v americkém lyžařském filmu. Opojení z přírodního slalomu v hlubokém sněhu je dokonalé.
Na okraji lesa na nás čeká horská chata Pod Mala Rawka. Dáváme si čaj a polské pivo, žádáme o ubytování, ale je plno. Odjíždíme tedy do údolí a u potoka v lese stavíme stan. Opatření proti medvědům děláme stejné jako na Kremenci. V noci navíc posloucháme vlčí vytí.
Divoký sjezd nočním lesem
Ráno počkáme na sluníčko, až dorazí ke stanu. Trvá mu dlouho, než se přehoupne přes vysoké kopce nad hlubokým údolím. Po zasněžené silnici jedeme na lyžích do obce Wetlina. Nazpátek na hřeben Bukovských vrchů se vracíme podél řeky Solinka a pak strmým pralesem mezi potoky Tarnica a Lutowy. Turistické značky tudy nevedou. Občas narazíme na starou lesní svážnici. Jsme nervózní, protože křižujeme čerstvé stopy dvou velkých medvědů. Tady v pralese nechceme přenocovat. Stihneme to do tmy?
Nakonec se vysoko nad námi objeví kus travnatého hřebene bez lesa. Nabereme směr přímo na Rabiu skálu. Na hřebeni nepříjemně fouká, sněží, slunce zapadá a teplota klesá patnáct stupňů pod nulu. Slepujeme stoupací pásy, přepínáme vázání na sjezd, rozsvěcujeme čelovky a rychle mizíme z vrcholu.
Ve tmě se spouštíme do černé hloubky. Motáme se mlázím až vjedeme do vysokého lesa. Matně si pamatujeme směr z předchozích návštěv. Díky tomu nakonec najdeme žlutou turistickou značku v hlubokém zasněženém úvozu.
Noříme se do inverze. Je to fascinující jízda. Tři lampičky se prodírají noční tmou stále dolů.
Další medvěd
„Vidím stopy!“ raduji se v okolí lovecké chatky u Zbojského potoka. Brzy přichází zklamání. Je to další medvěd. Tady tábořit nebudeme. Sjíždíme na lesní svážnici a po ní pokračujeme do Nové Sedlice. Jsme odhodlaní spát třeba na návsi. Medvědi v našich představách nabývají obludných rozměrů.
V obci je otevřený jediný penzion. Máme štěstí, postele pro nás mají. Nejsme schopni únavou skoro nic pozřít. Tak si objednáme aspoň čaj. Máme dnes za sebou šest set výškových metrů stoupání, osm set metrů sjezdu a devět hodin na nohách. „Batoh jsem si dneska sundal z ramenou jenom dvakrát,“ uvědomuji si nahlas.
S migranty tady mají slitování
Ráno jdeme na autobusovou zastávku. Na návsi vidíme podrápané a pokroucené kontejnery na odpadky. Dojíždí nás policejní džíp a následuje otravné předkládání dokladů. Dáme se s policisty do řeči a dozvídáme se, že do kontejnerů se každou noc pokoušejí dostat medvědi, kteří se sem stahují z lesů.
Ve vyhřátém autobusu vyzvídá starý bezzubý pán, zda je Wetlina pořád vypálená, jak tam po válce řádili komunisté. Paní vedle nás chce vědět, jestli jsme viděli na Kremenci pramen, kam chodívala jako malá holka na výlety.
Prý dá občas nějakému z narušitelů hranic napít horkého kafe, když je mu zima. „Já nepoznám, odkud jsou. Asi z Afghánistánu nebo tam někde.“ Přejdou ukrajinské hranice v teplém oblečení, na Slovensku ho sundají a obují botasky a normální oblek, aby mohli jet autobusem dál na západ. „Už jsem doma,“ pozdraví a vystoupí. Ve které obci to bylo, si necháme pro sebe.
Hraniční průsek až na Duklu
Bukovské vrchy patří do slovenského národního parku Poloniny, který navazuje na polský Bieszczadský a ukrajinský Užanský národní park. Měří zhruba 100 kilometrů.
Hřebenová túra Bukovských vrchů z Kremence na Dukelský průsmyk se dá za týden projet hraničním průsekem na širokých backcountry běžkách. Převýšení nejsou příliš velká, ale neustále se stoupá a klesá. Projíždíme všechna lesní patra od zakrslých buků přes jedlový, bukový a smrkový les.
Stopa je obvykle zavátá, a proto je vhodné jet ve větší skupině, aby byl stále po ruce někdo, kdo má dost sil na prošlapávání sněhu. V každém významnějším sedle stojí turistický přístřešek nebo rovnou neobhospodařovaná útulna. Přesto je třeba s sebou nést stan, neboť nikdy není jasné, jak daleko ten den dojedeme. Vařit se dá na ohni, dřeva je všude dost.
Mimo trasy
Túra do vedlejších Bieszczad je náročnější, překračují se hřebeny, strmě se stoupá na poloniny až nad les a prudce se sjíždí do údolí mimo značené cesty. Jezdí se zde na skialpinistických lyžích. Pokud trasu dobře naplánujete a zamluvíte si ubytování v polských horských chatách, nemusíte si s sebou brát stan ani spací pytel.
Poláci ani Slováci nejsou zrovna přeborníci na lyžích, a tak si při lyžování můžeme užít hodně romantické samoty. Poláky v horách nejčastěji potkáme pěšky nebo na sněžnicích. Klasické sněžnicové túry vedou na Wetlinskou poloninu, Rawku, na Kremenec a Rabiu skálu.
K romantické atmosféře přispívá pět horských chat, které patří polskému turistickému klubu PTTK. Nenechejte se překvapit – polské jídlo se skládá nejčastěji ze zelí, kapusty a klobásy, doplňuje je vařená zelenina a vajíčka. Pivo je dobré.
Bukovské vrchy jsou v zimě téměř opuštěné a jen občas narazíte na pohraničníky, tu a tam i na lyžaře či turisty na sněžnicích. Za to v létě je hřebenovka oblíbená a na tábořištích se večer potkává více skupin.
Doporučené vybavení
- Backcountry lyžařská výzbroj (lyže, hole, boty, lyžařské vosky nebo stoupací pásy)
- Batoh 50–60 l
- Oblečení včetně náhradního
- Stan, spací pytel, podložka na spaní
- Čelová svítilna
- Nůž, lžíce, zapalovač, případně sekyrka
- Jídlo na týden, termoska, ešus
- Cestovní pas nebo občanský průkaz
- Mobil, powerbanka, mapa
- Lékárnička, tmavé brýle
Ochrana před medvědy a vlky
V Bukovských vrších a Bieszczadech má medvěd i vlk mimořádně vhodné životní podmínky. Obrovská plocha lesa jim poskytuje dostatek potravy i úkrytů. Chovají se tu přirozeně. Medvěd napadne člověka jen velmi zřídka a vlk se mu vždy zdaleka vyhne. Od 2. světové války je na Slovensku znám pouze jediný případ, kdy medvěd zabil člověka. Bohužel to bylo letos v Nízkých Tatrách.
- Potraviny zavěste na strom!
Medvěd je převážně býložravec. Maso na jídelníček přidává jen ze zdechlin, případně si pochutná na červech, hmyzu, slimácích nebo uloví drobné hlodavce či obojživelníky. Také by si rád dal něco z vašich zásob. Vůně potravin ho spolehlivě přiláká. Klidně vám hrábne do stanu nebo vytáhne batoh zpod vaší hlavy. Proto je důležité jídlo zavěsit na strom, kam medvěd nedosáhne. Ideálně ve vzdálenosti 100 metrů od vašeho noclehu. Stejně tak jídlo by se mělo vařit a konzumovat daleko od místa na spaní. O odpadky z vaření nebo zapomenuté jídlo na stole či před stanem může mít zájem i vlk. Ten je ovšem tak rychlý a zároveň tichý, že ho v noci vůbec nezaregistrujete. Chybějící potraviny sečtete až ráno.
- Medvědy nestrašte!
Medvědi na člověka neútočí, pokud nemají důvod. Když už se ale do vás pustí, způsobí vám nejspíš vážné tržné rány na hlavě, rukou a nohou. Útok nastává jen ze dvou příčin. Buď ho překvapíte a on na nepříjemné vyrušení zareaguje zkratem a vrhne se na vás. Například se mu propadnete do zimního brlohu, vykouknete na něj při sběru malin, nevyhnete se mu na úzké stezce, odháníte ho od kontejneru s odpadem. Mimochodem: dokáže vyvinout rychlost 60 km/h. Anebo omylem vstoupíte mezi medvědici a její medvíďata. Matka pak brání své mladé a cíleně si vás vybere za terč hněvu.
- Nebojte se, ale respektujte je!
Hrozivě vypadající medvěd stojící na zadních tlapách není nebezpečný. Ví o vás už dávno a jen se snaží získal lepší přehled o situaci. Má sice slabý zrak, ale zato výborný sluch, a hlavně čich. Z medvědů v přírodě není třeba mít strach, ale je životně důležité respektovat jejich teritorium a zvyky. Od prosince do února spí, pak se probouzejí a pomalu začínají hledat něco k snědku. Rozhodně nestojí o žádné pošťuchování, fotografován či filmování. Na zaručené rady, co dělat při útoku medvěda, raději zapomeňte. Vojenskou pušku Mauser nejspíš s sebou na lyžích mít nebudete. Rozběhnout se s křikem tváří v tvář velké šelmě vás ani nenapadne. Lehnout si na zem a dělat mrtvého, i když si vás medvěd odtáhne k sobě do brlohu, se také neodvážíte.
Geografická názvosloví
Uvádíme nejdůležitější toponyma na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí.
- Bukovské vrchy – hraniční polsko-slovenský hřeben od trojmezí po Lupovský průsmyk
- Bieszczady – horské pásmo v Polsku, do kterého patří i Bukovské vrchy
- Poloniny – vnější část Karpatského oblouku od Lupkovského průsmyku po Hoverlu a Pop Ivan
- Dukla – nejnižší sedlo v Nízkých Beskydech, ikonické místo bojů o Československo za 2. světové války
- Kremenec / Kremenaros (1221 m) – hora, kde se střetávají hranice Ukrajiny, Polska a Slovenska
- Tarnica (1346 m) – nejvyšší hora Bieszczad
- Rawka (1307 m) – hora v Bieszczadech s úžasným kruhovým rozhledem
- Nová Sedlica – nejvýchodnější vesnice na Slovensku
- Zakarpatská nebo Podkarpatská Ukrajina – nejzápadnější ukrajinský region (pro Ukrajince leží za Karpaty, pro Čechy leží pod Karpaty)
Horské chaty v Bieszczadech
- Bacówka Puchatka na Wetlinské polonině
- Bacówka Pod Mala Rawka na úbočí hory Rawka
- Bacówka Jaworzec u řeky Wetlina
- Bacówka Pod Honem na okraji obce Cisna
- Schronisko w Komanczy nedaleko stejnojmenného kláštera
